Vám patří dík, ne mně – prostředníku, jenž vás jen pomohl přivést na tento svět, který pouze umožnil  přechod na tuto formu vašeho bytí a na chvíli vás, dokud jste mi to dovolily, podepřel ze všech svých možných sil.

Dík za to, že jsem mohla a stále z povzdálí mohu vašemu růstu přihlížet.

Jsem žačkou života i vašich životů a s nezměrnou láskou zpětně (a vlídností času zbavena všech překážek) vzpomínám na roky, které mi byly s vámi dvěma pouze propůjčeny.

Oh! Jak ráda bych si dala R E P E T E a našla sil ještě více a ještě více si těch chvil užila.

Vím, že to není možné, a tak jen s touto bezpodmínečnou láskou se procházím občas v duchu pozpátku přiděleným kouskem naší společné cesty, a lituji a zároveň nelituji všech našich škobrtnutí.

Vše bylo součástí mojí i vaší velké cesty.

Všechny jsme dělaly, co jsme v danou chvíli mohly, a čeho jsme byly ve svém stupni vývoje právě schopny. 

Lituji a zároveň nelituji ...

Ráda bych řekla, že odpouštím, sobě i vám, ale vlastně, s odstupem času, není co.

Odpusťte mi, prosím, vy. Je-li co, a je-li to možné.

Pokud možno - pryč s pochybnostmi, které nám přinášejí jen bolest a trápení.

Holky moje - držte se!!!

V duchu stále toužím po tom, vás obě aspoň občas k sobě přivinout jako malé holčičky /vím, jak je to bláhové.

Mám vás nebetyčně ráda, co ráda, miluji vás!

Vaše máma

P. S. "Láska matky ke svým dětem má své hranice. Od začátku až dokonce." J. M. Bruca