Zahradou, nespoutanou i rukou člověka zkrocenou, mě provázejí verše Bohuslava Reynka.
V rezavém vánku se chvějí stíny jeho kreseb, stromovím prolétne špaček a rozezní zvonkohru průsvitných korálků.

Jdu ve šlépějích básníka, jenž stvořil krajinu s trny v mechovém polštáři – zraněné tělo a duši obvázal listy, které už nepatří kmeni. A ještě ani zemi.

Hledám dub s nejhlubšími kořeny, břízku, které česal vlasy.

Do ztichlé krajiny přesadil divoké keře i Suzanne. Zůstali sobě. V sobě. Napořád.
Zahaleni závojem deště, který přináší úlevu od žáru otázek, na něž Bůh mlčel.

Z cizí vůle nadlouho uvězněni ve vlastním domě.
Za záclonou z mlhy leží svět.
Zbývá pokorně i se vzdorem udržovat oheň v kamnech, jež nesmějí vyhasnout – stejně jako touha zahlédnout v hlubině nebe sokola, nabrat do dlaní vodu ze studánky a znovu pokřtít lásku.

Pod korunou stromů krouží štětec po bílém papíru a slzy barev rozpouštějí obraz v sen,
jako by sám čas ztrácel své kontury…

Bohuslav Reynek: Podzimní motýli

Za zdmi a za ploty,

podzimní motýli,

spolu jsme skryli se,

steskem se živili.

Poslední motýli,

za zdmi a za ploty

závětří hřálo nás

v nadějích samoty.

Tajemní motýli,

na dlaních jeseně

v tichu jste zářili

zlatě a ruměně.

Podzimní motýli,

ještě mi vzlétněte,

zasviťte na chvíli

touze v tmu zakleté…