Tak si doma odpoledne čtu u otevřeného okna a najednou z venku něco cítím. Sousedi kouří na lodžii, pomyslím si znechuceně. Kouknu dolů do vnitrobloku – opravdu vlevo od našeho vchodu na lavičce sedí mladík s dívkou a kouří. Ale zápach trvá dlouho a zvětšuje se, jako kdyby něco hořelo. Snad ne někde v domě! Tak se jdu znovu podívat – všude klid, ospalé letní sobotní odpoledne. Občas projde kolemjdoucí, na lodžiích našeho obrovského jedenáctipatrového okrouhlého bloku pár lidí  kouká spokojeně ven… na hřišti dnes nikdo není, je moc horko.

Za další chvíli mi to nedá, kouknu i vpravo, a už mám jasno. O necelá dva vchody dál někdo zapálil plastový odpadkový koš. Kolem kterého klidně prochází nájemník z vedlejšího vchodu… To, co je cítit, je spálený plast a odpadky, také suchá tráva, která kolem prorůstá. Koš už je částečně roztavený na zemi, vidím plameny. Vůbec nikoho to nezajímá. Tak proč by mělo mne? Ale já už jsem jednou viděla, jak si plamínky umí vytvořit cestičku po suchých stéblech dál… a dál… Jsem ráda, že tam nejsou děti, bývá jich tu jindy plno.

Nakonec jsem překonala ostych a zavolala linku 112 – stará bába volá kvůli prkotině, no.

Za krátkou dobu si to k nám přihasili hasiči s obvyklým červeným velkým autem.

Koš uhasili, zeminu a okolní trávu pak pořádně prolili vodou z kanystrů. Teď to nájemníky zajímat začalo, byla show.

Omlouvala jsem se hasičům, že jsem je volala kvůli prkotině, všimla jsem si jejich ironických pohledů. Řekli ale, že jsem volala správně, že oni se jen diví, že z takového obřího domu nikdo nebyl schopen vzít kýbl s vodou a uhasit to (já bych tedy kýbl s vodou bohužel se svou artrozou nemohla nést).

Celá akce ve mně zanechala nepříjemný pocit, proto tu píši… Říkám si, co by se dělo, kdyby se  staly nějaké horší věci… A hlavně, pořád si tak trochu připadám jako blbec...

Dodatek: teď večer mi ještě kvůli tomu volal policista, oni přišli dodatečně šetřit a potřebují věc asi uzavřít... Doufám, že tím to pro mne končí.