Juliusz Słowacki v Gambáči

Nevím, proč zrovna v hospodě mívám obvykle myšlenky, které vůbec nesouvisí s prostředím, které je kolem mne. Dnes jsem si například, při popíjení obvyklé sklenky červeného, vzpomněl na svého oblíbeného polského romantika Julia Słowackého a na jeho báseň „Ve Švýcařích.“ Byla to trochu divná asociace. To přiznávám.

Plody Słowackého romantické duše mi jsou totiž dodnes stále hodně blízké. Jádrem Słowackého tvorby je především konflikt mezi jeho vnitřním snovým světem a osudově mu danou realitou života. K této, až expresivní, úvaze mě dohnaly moje dnešní zdravotní problémy. Nemocná páteř se opět ozvala, a tak jsem si na odpolední procházku sídlištěm, s cílem v mé oblíbené hospůdce, vzal raději otcovu památeční hůl.

Proč jsem si vlastně vzpomněl právě na úvod Słowackého básně „Ve Švýcařích?“ Popíjím víno a hlavou mi běží trochu neradostná bilance mého současného života. Zdravotní problémy, odcházející přátelé, zemřelá žena, rychle přibývající léta atd. Určitá spojitost s úvodem Słowackého básně tu rozhodně je:

„Co uniknula jak vidina lesklá,

umdlévám smutkem, duše pozasteskla,

a nevím, proč duch dlí mi ještě v těle,

neletí za ní v nebes výše skvělé,

neletí k nebi, rozpjav smělá křídla.

za svou milenkou, na andělská sídla.“

Já sice neumdlévám permanentním smutkem, ani moje myšlenky nelétají za jakousi chimérickou milenkou, ale duše si občas pozasteskne nad minulými životními pozitivy, která postupně odešla, aby dala životu jinou tvář.

Šedesát čtyři let je v životě člověka skutečně hodně. Tolik let mi totiž plynulo od chvíle, kdy jsem v sedmnácti letech vstoupil do opravdového života. Nechci ta léta ale nějak podrobně rozebírat. Úplně stačí, že některé okamžiky života, ať už ty pozitivní, či negativní, se mi jako drobné střípky stále v podvědomí vrací, jak ta Słowackého vidina lesklá. Aby však záhy opět odešly a v určitých okamžicích se s notnou patinou nostalgie zase vrátily. Takový je už náš, spíše ale můj, život.

Můj život probíhal tehdy zcela jinak než dnes. Probíhal v poklidném rodinném prostředí, tedy tak, jak by měl obvykle probíhat a kdy se zdravotní problémy ještě neodvážily drsněji zaútočit. Moje žena i já jsme byli stále plni energie a já si užíval první důchodcovská léta i příjemné chvíle na našich středomořských cestách.

Je mi jasné, že jsem s těmi svými občasnými návraty už asi trapný, ale prostředí mé oblíbené hospůdky se dvěma obrazovkami, na kterých běží skoro pořád sport nebo podivné retro, a s hlučnými pivaři kolem, mě paradoxně stále vybízí napsat něco úplně jiného, než co právě nabízí toto ortodoxní prostředí. Je to kontrast vjemů a myšlenek, které nejsou příliš kompatibilní s realitou.

Tak vám nevím, jestli chodím do Gambáče kvůli dobrému červenému, kvůli lidem, nebo kvůli těmto svým občasným návratům, které tam stále fungují. Ale asi kvůli tomu všemu.

Ještě se ale na chvíli vrátím ke Słowackému. Bůhví, co by dál psal, kdyby neodešel na věčnost v pouhých 39 letech. Jak by se asi s postupem let měnily jeho myšlenky v souvislosti s tehdejší životní realitou? Stejně, jako mnozí jeho romantičtí souputníci, ať už to byl lord Byron, Percy Bysshe Shelley, Charles Baudelaire, Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov, Karel Hynek Mácha a mnoho dalších, udělal pro své dílo vše, co mohl. Zemřel mladý, aniž mohl ve stáří trochu pozměnit svou romantickou duši. A s tím i podobu své tvorby.

Na závěr jedna příhodná citace ze Słowackého básně „Arab“:

„V poušť před lidmi, kdy prcháš s temným čelem,
myšlenka vlastní tvým jest nepřítelem.“