Zahrady, které prošly mým životem

Nikdy mě nenapadlo, že by se můj pragmatický vztah k zahradě mohl nějak výrazně změnit. Jsem sice zvyklá žít ve městě, ale v každé životní etapě jsem měla do nějaké té zahrady přístup.

Jako dítě jsem strávila dost času v zahradě u babičky. Středobodem této zahrady byl starý dŕevěný altán a v něm byly kotce plné angorských králíků. Tehdy jsem měla pocit, že se život točí hlavně kolem nich. Ráno posekat trávu a nakrmit králíky. Odpoledne uvařit pár brambor, rozšťouchat a večer donést králíkům. Ostříhat králíky (jejich srst se tehdy posílala na zpracování), vykydat kotce. Zalévat zahradu, sklidit a zpracovat úrodu.

I moji rodiče získali v době hluboce zarytého socialismu kousek půdy k obdělávání v zahrádkářské kolonii. Bylo to nedaleko sídliště, kde jsme bydleli. Nevadilo nám, že nám nad hlavami vzlétala a přistávala letadla z nedalekého vojenského letiště. Zahrada byla velkým a také užitečným koníčkem mého tatínka. Každý den po návratu z chemičky, kde celý život pracoval, sedl na kolo a uháněl na zahradu. Vracel se k večeru, sice unavený, ale spokojený. Byl hrdý na to, co se mu podaŕilo vypěstovat. V tehdejší době byla čerstvá domácí zelenina a ovoce významným bonusem pro stravování celé rodiny.

Podobně na tom byli i rodiče mého manžela. Na okraji města si zakoupili malý pozemek a vybudovali tam malou srubovou chatku. Její okolí postupně přeměnili v zahradu. Jen to pěstování zeleniny se jim moc nedařilo, zelenina prostě vyžadovala častější péči než sem tam o víkendu. S mužem a dětmi jsme tam často jezdili. Vypadnout s dětmi z města bylo dobré, jen nám vadilo, že se tam nedalo trochu víc odpočívat. Vždycky byla na pořadu nějaká práce, která se musela udělat. Mně práce na zahradě nikdy nedělala problém. Leccos jsem pochytila v dětství od tatínka. Nevadilo mi chodit v holínkách, hrabat se rukama v hlíně, odstraňovat ze záhonů stále rostoucí plevel, hnojit nebo zapotit u přehazování kompostu. Vnímala jsem to jako dobrou kompenzaci mého sedavého zaměstnání. Můj muž tam však nejezdil rád.

Uplynulo spousty let a pak se to stalo. Zahrada i s chatkou nám spadla do klína a bylo jen na nás, jak s ní naložíme. Po dlouhé vzájemné diskusi jsme si ji ponechali. Během prvních dvou let jsme se prokousali rekonstrukcí staré dřevěné chaty. Ve svém věku jsme měli přece jen představu o trochu větším pohodlí. Z rozkopaného pozemku jsme odstranili část přestárlých stromů a keřů, abychom vůbec získali nějaký volný prostor pro relaxaci, pro setkávání s rodinou a přáteli a pro hry vnoučat. Původní zeleninové záhony jsme po rekonstrukci už neobnovili, protože pěstovat zeleninu nedávalo příliš smysl. A v dalších letech kousek po kousku začala na okrajích našeho pozemku vznikat nová převážně okrasná zahrada. Vytvářeli jsme ji sami a bez velkých plánů, intuitivně a s jediným cílem. Aby nám tu bylo dobře.

V poslední době jsem začala trávit na zahradě mnohem víc času. Začala jsem pracovat pouze na zkrácený úvazek, a tak se na zahradu dostanu i v průběhu týdne. Vyloženě se tam těším. Snad proto, že se tady mohu po ránu proběhnout bosa v ranní rose na mechem zarostlém trávníku? Že tu vnímám i lehký letní vánek, který se proplétá mezi větvemi stromů? Že tady cítím i vůni deště jemně okořeněnou prachem ze sluncem vysušené země? Nebo že tady nacházím i v poledním vedru chlácholivý stín, kde si můžu odpočinout?

zahrada jaro

Na naší zahradě od časného jara stále něco kvete. Nejdříve se objevují ostrůvky něžných sněženek, poté nastupují zářivě modré ladoňky, žluté a bílé narcisky, drobné voňavé fialky i zástupy pyšných žlutých a červených tulipánů. Tulipány si navíc klidně vyrazí a vykvetou i v mistech, kde jsem je já nikdy nezasadila. Poté se do bílých svatebních šatů obléká mohutná třešeň, kterou tady kdysi v době své puberty prosadili a také vlastníma rukama zasadili oba naši synové. V princeznovských růžových šatech se každoročně natřásá naše vřetenovitá meruňka. Letos poprvé za deset let existence na naší zahradě její květy neomrzly a konečně dozrálo i pár voňavých a šťavnatých plodů. Dvě staré rozeklané broskvoně naštěstí rozkvétají svými drobnými tmavě růžovými něžnými kvítky později než meruňky. A tak mívají dobrou úrodu skoro každý rok. Pod kvetoucími jabloněmi se tak trochu choulí stydlivé růžové a bílé pivoňky. Několik let jsem je přemlouvala, aby začaly kvést.

Své místo na zahradě mají i bylinky. Trsy voňavé levandule soupeří s rozrůstající šalvějí, tymián si našel místo mezi jahodami. Nespoutanému rozmnožování oregana a máty musím každoročně udělat ráznou přítrž. Kromě zděděných keřových a popínavých růží se snažím pěstovat i pár růží k řezu. S představou, že jsou to dokonalé královny květin. To se mi však nedaří tak, jak bych si představovala. Předloni má trpělivost přetekla a místo růží jsem si dopřála malý ostrůvek lilií. Ty jsou nádherné, květy jsou dokonalé. Ale zase kvetou jen pár dní v roce. Stálicí na květinových záhonech jsou převážně růžové a bílé phloxy, které mi nejen vzhledem, ale i typickou vůní připomínají babiččinu zahrádku.

O zahradě

Samozřejmě jen krása květin k životu nestačí. Můj muž preferuje užitečnější rostliny. A tak se na relativně malém prostoru muselo najít místo i pro pár keříků kanadských borůvek a rybízu, koutek pro pruty lahodných a voňavých malin a úplně jiné místo pro bláznivé šlahouny ostružin, které jsou schopné pohltit všechno kolem sebe. Drobné ovoce je takovou malou odměnou za trpělivé zalévání, hnojení, odstraňování plevele, kypření, prořezávání keřů a stromů, sekání trávy a mnoho dalších úkonů souvisejících se zahradou. Musím se přiznat, že mám tuto práci ráda. I když mívám propocené tričko, špinavé ruce a často mě bolí kolena i záda. Zvykla jsem si namáhavé činnosti rozumně dávkovat. Využívám různé pomůcky a vychytávky. Kamarádím se i s drobnou zahradní technikou - sekačkou, vertikutátorem, aku pilkou i aku nůžkami na větve. Ale jen do té chvíle, pokud bezchybně fungují.

Smysluplnou práci střídá nezbytný odpočinek. Odpočívám na lavičce před chatou, ale mnohem častěji na lehátku pod stromem. Nebráním se ani krátkému spánku. Většinou naslouchám se zavřenýma očima zvukům ze zahrady a blízkého lesa. Díky ptačí aplikaci Merlin už vím, kteří ptáci se objevují v mém okolí. Na plotě sedává pěnice černohlavá, na hlavičce má černou baretku a proto se jí říká i černohlávek. Ve své budce z listí a bylin, pečlivě ukryté kdesi u paty keřů v houští pravidelně vrže budníček menší. Občas se ozývá skřípavým hlasem i sojka obecná, ostražitý strážce lesa. Sýkory koňadry se živí hmyzem, semeny a pupeny a proplétají se hbitě mezi větvemi keřů a stromů přímo na zahradě. Kovově lesklý špaček se s námi každoročně dělí o třešně, nepohrdne jimi ani kos. A když je po třešních, vyzobává rád červy a žížaly z posekaného trávníku. Podle zvuku bezpečně poznám i strakapouda, ale nedohlédnu na něj. I dlask tlustozobý s mohutným zobákem, který mu slouží jako louskáček na pecky plodů, vysedává kdesi blízko na vysokém stromě. Občas přilétá i zářivě žlutá žluva hajní, která má také ráda třešně. Ohlašuje se zpěvem, ale občas vydává i trochu děsivé varovné skřeky.

Bohužel ptačí koncertování někdy přehluší zvuk sekačky, vřískání pily, štěkot psů ze sousedství nebo hluk přijíždějícího auta. A krásné slunečné dny jsou střídány dny deštivými. Mšice zdatně deformují mladé listy rybízu. Úrodu při zemi zase likvidují hnusní hnědí slimáci a trávník vytrvale ničí krtek. Na půdičce chaty každý rok vyroste několik vosích bání a kromě vos se tu objevují i sršně. Za prkny ve štítu chaty v některých letech pobývají drobní netopýři. I s těmito nezvanými návštěvníky je třeba na zahradě počítat.

V létě tu bývá mnohem rušněji. Zahrada slouží k setkávání s rodinou a přáteli, trávíme tu i část prázdnin s vnoučaty. Jsem ráda, že se tady vnoučata zatím nenudí, i když v posledni době se naše chata stává spíš takovou praktickou základnou, ze které se vyráží na výlety do okolí. Relaxace se střídá s nekonečným zaléváním, sklízením úrody a jejím zpracováním. Postupně a nenápadně se vloudí chladnější rána, dny se začínají zkracovat. Rozkvétající astry a jiřiny jsou pro mě prvními jasnými signály podzimu. A pak přichází významné období padání a hrabání listí. Tím podzim končí, zahrada se ukládá k zimnímu odpočinku.

Nepřipomíná vám každoroční cyklus ročních období na zahradě jednotlivá období lidského života? Mně rozhodně ano. Zdá se mi to logické a jsem s tím smířená. I ten podzim života si zkouším užívat, jak nejlépe to umím. Třeba právě na té zahradě. Tam je ten svět ještě v pořádku.

Zahrady, které prošly mým životem

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více