Z mého deníku: Jak jsem vymetla během deseti dnů čtyři postele

Utekla jsem. Nic jinýho se nedalo dělat, než se sebrat a utíkat. Popadla jsem klíče, kabelku a mobil, vlítla do tenisek a utíkala... Byla tma, autobus do Prahy jel až za hodinu. Stála jsem před vraty, které patří mé kamarádce Ivě. Byla doma. Naštěstí.

První postel patřila Ivě, poskytla mi ji ochotně a sama si ustlala jinde. Její ložnice je moc příjemná místnost a já si ji dost podrobně prohlížela, spala jsem jen málo.

Druhou postelí nebyla ani tak postel, jako válecí gauč z IKEA, rozložený v obýváku mé dcery Terezky. I tam je to moc hezký, a když si k tomu připočtete přítomnost milované a radostné rodiny, je to přímo balzám. Tři noci jsem tam spala a přemýšlela, co dál. Není nad to mít v rodině psychologa, a to je moje Terezka. Moc dobře ví, co se v hlavě a v duši utečence děje, a přesně ví, co se dá v tu kterou chvíli dělat. Nakvartýrovat se dceři do obýváku lze jen na dobu určitou. Po třech nocích jsem se zase stěhovala, tentokrát do ateliéru k mému synovi Jakubovi. Kuba je nejen skvělý malíř, ale taky laskavý syn. Své matce na útěku poskytl bez váhání svou postel. Naštěstí momentálně inklinuje k jiné posteli kdesi v Holešovicích, kde je mu moc dobře, a kde se mu natolik líbí, že z ní hned tak nevyleze.

Týden jsem spala v ateliéru, plném slunce, vůně barev a obrazů mého syna. Celý ten týden jsem hledala, kde budu moct složit hlavu, a kde nebudu překážet. Hledala jsem podnájem.

Podnájem, to je velká výzva, obzvlášť, když neoplýváte penězi, a přece jenom jste zvyklí na jistý komfort. Hodně jsem za těch pár dnů slevila; to co bylo dřív samozřejmé, stalo se postradatelným. Zkusila jsem to na internetu. Kdybych měla velký příjem, mohla bych snadno najít střechu nad hlavou a postel jen pro mě. Hledala jsem mezi malinkými 1+kk a garsonkami. Marně. Nedosáhla jsem ani na malinkou garsonku s jednou malinkou postýlkou… i obrátila jsem se na kamarády, co s nimi jsem na facebooku, a taky na své kamarády ve smíšeném sboru. Facebook se neosvědčil. Získala jsem sice dost lajků, taky pár držení palců a politování, to jo, ale nabídku podnájmu žádnou. To kamarádi ve zpěvu mi nabídli konkrétní pomoc, a já jim za to moc děkuju. Už to vypadalo, že se postěhuji ke kamarádce Helence do Horních Počernic.

Jenže když jdete štěstí naproti, občas se stane, že ho nečekaně potkáte. A taky platí známé úsloví – líná huba, holý neštěstí. Prostě jsem potkala po dlouhé době kamaráda, dali jsme řeč, já si povzdychla, že nemám kde bydlet, a on mi nabídl podnájem. Před třemi měsíci se uvolnil byt, a on mi nabídl bydlení, jak dlouho budu potřebovat, a za nájem, který zvládnu.

Po týdnu u Jakuba jsem se přestěhovala do čtvrté postele, která je jen moje, i když pronajatá. Bydlím krásně, je to jako zázrak. Osud mě má rád. A kamarádi taky.

Odešla jsem. Najednou jsem neměla nic, ale zároveň jsem měla všechno. A i když je to ještě dlouhá cesta, už se nebojím. Ten nejdůležitější krok mám za sebou. Dokázala jsem po létech trápení, stresu a beznaděje odejít a vydat se sama životem. Ještě si musím najít a vybudovat domov, který bude jen můj. Jenom můj.

Mám nejlepší děti, mám skvělé kamarády, mám zpátky svou sebeúctu a mám svobodu. A to je nejvíc. To je prostě úplně nejvíc.

(Psáno 24. 9. 2019)