Před okrajem lesa teče řeka. V létě nic moc. Dá se přeskákat po vyčnívajících kamenech. Ale pro seniora už to není. Navíc ty kameny byly vlhké a kluzké, a i vody bylo trošku více. Nezbylo než pokračovat proti proudu až k mostu, tam pohodlně přejít a dál lesní cestou k můstku.

Tam už je vhodné vstoupit přímo mezi stromy. A navíc, tam vždy nějakou pěknou houbu našel. Jednou dokonce celou kolonii praváků, kterou nebylo v čem odnést a musel použít vlastní košili.

Ale Pán mycelia, tedy Pán hřibů, ještě neprobudil své svěřence. Naznačoval to už předchozí cestou. Nikde kolem nic nerostlo, dokonce ani takové ty plevelné houbičky, kterých je všude kolem cest vždy plno.

Ovšem senior zaslepen houbařením nedbal náznaků a směle vstoupil mezi stromy. Terén tam byl lehce schůdný, měkký od vrstvy napadaného listí s občasnou suchou haluzí na zemi. Ale nikde nic nevyrostlo. Rozum vyzýval k návratu, ale promlouval nějak tiše a nevýrazně.

Když se rozum zastavil, tak zasáhl Pán hřibů. Nějak přidržel jednu nohu, snad i popostrčil a senior pokračoval obličejem napřed směrem k zemi. Ozvala se rána, to jak čelem přerazil suchou větev o tloušťky paže vzrostlého muže. Pak ticho a první myšlenky o možných následcích. Nic zlomeného, nic nebolí, brýle nepoškozené, jen špinavé, na čele také nic, tak vztyk a raději zpět domů.

Cestou se pozdravil s místní ženou. Také potvrdila, že ještě nerostu. Během rozhovoru si povšiml jejího pohledu a doma u zrcadla pochopil. Odřený nos a krvavá odřenina kolem ucha nepřidala na důvěryhodnosti. A také byla předmětem zdrcující kritiky doma.

Ve zkráceném znění: „Já ti to říkala, že nemáš nikam chodit, že ještě nerostou! Ale ty na mě nikdy nedáš, palice tvrdohlavá.“

Sice už Sokrates říkal, že pokud si nevíš rady, zeptej se ženy své a pak učiň toto obráceně. Já se toho většinou držím, ale tentokrát ke škodě své. Prostě žena, i pokud se plete, má vždy pravdu, skutečně ještě nerostou!

Ale co tak za týden?