Objevila jsem necenzurovanou knihovnu

Do lázní jezdím za odpočinkem, za péčí o tělo ve vaně s rašelinou, na masáže, ale také na procházky. Při jedné z nich, u řeky Lužnice v Bechyni, jsem objevila venkovní knihovnu s hrdým názvem Veřejná zářečská necenzurovaná knihovna.

Už ten nápis mě odzbrojil. Necenzurovaná! Není to oxymorón? To zní, jako by o kousek dál existovala i knihovna cenzurovaná, kde by člověk mohl listovat pouze příručkou o pěstování brambor, návodem na sestrojení perpetum mobile nebo schválenými sbírkami básní „o radostech života“. To slibuje buď velkou svobodu, nebo velký žert.

Tady stojí knihy na volném vzduchu. Atlas světa, jazykové učebnice, romány, co možná už nikdo nedočetl. Jenže! Každá kniha má v sobě díru a všechny jsou navlečené na kovové tyči. Nikdo si je tak neodnese. Vypadá to trochu jako špíz z příruček, slovníků a červené knihovny. Začínám si připadat jako ve skrytém experimentu.

„Promiň,“ oslovím knihovnu v duchu, „proč jsi vlastně necenzurovaná?“

Knihovna mlčí. Pak jakoby zavrzala. „Protože nikdo neměl čas mě cenzurovat.“

„Aha. A proč ty díry? To je trest?“

„Ale kdepak. To je jistota, že ty knihy nebudou zařazeny mezi nežádoucí. Jsem knihovna ke čtení, ne k odnášení a odkládání. Uvažujte – co by se možná stalo, kdyby si někdo odnesl učebnici rukodělných prací z roku 1958? Podložil by jí nohu u vrklavého stolu, protože by zjistil, že na co sáhne, tak tam sedm let tráva neroste. Tady má zájemce možnost na místě číst bez ohledu na názor jiných.“

„Dobrá, ale přece jen – trochu to bolí, díra skrz knihu.“
„Každý má jizvy. Moje jsou aspoň upřímné.“

Chvíli mlčím. Připadám si jako v grotesce. Možná někde poblíž sedí badatel, který zkoumá, kolik kolemjdoucích si troufne sáhnout po knize s dírou. Skrytá kamera? Kdo ví. Možná někde poblíž běží a já právě figuruji v rubrice Když knihovna promluví.

„Takže, necenzurovaná knihovno,“ shrnu nakonec, „ty jsi vlastně recese.“
„Možná. Ale podívejte – stojíte tu, smějete se a přemýšlíte o cenzuře, svobodě a smyslu děr v knihách. A to není málo, nemyslíte?“

Musela jsem přikývnout. Tahle knihovna je jako dobře mířený vtip – stojí si tu, mlčí, a přitom donutí kolemjdoucí přemýšlet. Nebo aspoň pousmát se. A v tu chvíli jsem věděla: tahle knihovna je nejupřímnější, jakou jsem kdy potkala. Necenzurovaná, provrtaná, a přitom svým způsobem geniální.

Objevila jsem necenzurovanou knihovnu

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více