Koučové tak nějak mijeli moje povědomí a byli mi vlastně šumafuk. Jenže teď je situace jiná. Chytila jsem někde rýmu, uvařila si čaj, zamotala krk, natáhla nohy a pustila si bednu. Zrovna v momentě, kdy začala moje celkem oblíbená Všechnopárty. A tam – kouč. Mentální sportovní kouč, poskytující služby takovejm hvězdám, jako je Jágr nebo Plíšková. Chlapík s vizáží skoro dokonalou; perfektně střižený účes, interesantní porost brady, štíhlý. Zpozorněla jsem a zaposlouchala se do dialogu. Třeba bych mohla taky uplatnit ve svém momentálně dost zašmodrchaném životě rady kouče!

Tak, hovořil plynule, to jako jo, ale žádná sranda. Nic, co by mě pobavilo a zaujalo. Taková omáčka, bez které se obejdu. Nuda.

Už jsem chtěla přepnout, když jsem zase zbystřila. Druhým hostem totiž byl Ivo Šmoldas, a toho já můžu. Toho virtuálně miluju. Na rozdíl od kouče nemá dokonalou vizáž, ale má něco jinýho. Jiskru. A vtipnej je. A hezkej. A chytrej. Ale hlavně je to chlap, co si dělá srandu sám ze sebe a nebere se vážně, jako ten kouč.

Takže s koučem je to vyřešený. Byl by mi k ničemu. Nechci dosáhnout nejvyšších met, ani nevím, které mety by byly pro mě vlastně vhodné.

Moje moudrá dcera Terezka říká, že chlap má být laskavý a musí s ním být sranda. Pak vedle něj holka vydrží všechno. Jo, takovej chlap je  nejlepší kouč, zvlášť pak, když je ke všemu i chytrej a bydlí jinde. Tedy, momentálně to tak cítím, že rozhodně nebude bydlet se mnou, až se takovej bezva chytrej, vtipnej a laskavej chlápek objeví.

Já chápu, že vrcholoví sportovci to mají těžký. Musí to být peklo, pořád se snažit být nejlepší, nezklamat, vydržet buzeraci trenérů, nabádání a rady kouče, a když se nedaří, je to konec světa.

Tak. Mám v tom jasno. Kouč není nic pro mě. A já nejsem ten správný objekt pro zvyšování met a dosahování vítězství. Zato s panem Šmoldasem bych šla z fleku na kafe. Otázka je, jestli by o kafe se mnou stál; tak si to kafe radši uvařím a pustím si znovu Všechnopárty.

(Psáno 20. 1. 2020)