Fotoreportáž: Moje lovy beze zbraní

Každé ráno po probuzení vedou mé kroky k oknu, které se dívá na východ. Stačí jeden pohled, abych věděla jaké to ráno je. Šedivé, chmurné a nebo prozářené klubajícím se sluníčkem. Nejraději mám červánky, ty dnešní byly sice jen slabé, ale byly tam.

Rychle provedu ranní hygienu, obléknu se, popadnu batůžek s fotoaparátem a na dvorku vyzvednu mého věrného kamaráda, Rexe. Ten už se nemůže dočkat a za brankou svého kotce skáče jak na gumičce a to, prosím, už mu jde na 12 rok.

Největší dilema je, kam se vydáme? Vzhledem k loňským povodním nemáme, moc možností výběru, některé trasy vzala voda a někde se pro opravy a těžkou techniku prostě bezpečně jít nedá.

Dnes ráno padla moje volba na výšlap do pořádného „krpálu“ směr mikulovické sportovní letiště. (Mikulovické sportovní letiště (Aeroklub Jeseník) je známé díky podmínkám pro létání v tzv. "dlouhé vlně" nad pohořím Jeseníky. Tato unikátní meteorologická situace umožňuje plachtařům dosáhnout velmi vysokých výšek a velkých vzdáleností.)

Už z dálky jsem viděla, že stráň nad cestou směřující k letišti je ozářená vycházejícím sluníčkem. A také vidím spokojeně pasoucí se stádečko srnek. Srdce mi zaplesá a jen se v duchu modlím, aby sluníčko nezalezlo za nějaký mráček. Letos se mi nedaří vyfotografovat nějakého pěkného srnce. Bude tam?

Bingo! Vidím dva srnce a tři nebo čtyři pobíhající srnky. Srnci vznešeně nosí své parůžky a srst se jim i srnám leskne jakoby je někdo vykartáčoval. Všichni jsou zaoblení a připraveni na zimu. Natahuji krk protože v dobrém výhledu mi brání příkop zarostlý hustým ostružiním. Popocházím a hledám volný výhled a mačkám spoušť, ale vtom mě uvidí jeden ze srnců a v tu ránu mizí celé stádo do blízkého lesa. Pokračuji cestou vzhůru, Rexík vesele běhá z jedné strany na druhou, má dlouhé osmi metrové vodítko a tak si to užívá jako každé ráno.

Zvednu hlavu k obloze odkud se ozývá pískot káněte, dnes ho neruší větroně ani startující letadla, která je vytahují na laně na jejich dlouhé vlny.

Můj čas je omezený a tak se otáčím na zpáteční cestu k domovu. Nad hlavou mi hlasitě pípá malý pěvec, hledám ho ve větvích a vidím brhlíka lesního, olupuje pupeny a nevěnuje mi žádnou pozornost. Listy divokých ostružin se lesknou ve sluníčku ranní rosou nebo po nočním dešti a září do daleka červení. Srny na stráni už nejsou. A já už docela pospíchám.

Poslední úsek mé ranní šouračky vede mezi zahrádkami, které zejí prázdnotou, na jabloních se však červenají poslední jablíčka jako předčasné vánoční ozdoby. Pravda, některá jsou okousaná, ale na jiných se třpytí kapky jako démanty. Ze stromu na strom přelétávají ptáci, jedna vysoká tůje je takový ptačí panelák. A tak znovu zastavuji své kroky a i přes nedostatek času fotím.

A už jsme doma, odvádím Rexíka do kotce a pod mostkem na vodní hladině vidím plovoucí spadlé lístky.

Podzim vysvléká stromy ze svých kabátků, počasí se mění, obloha se chmuří jako tvář starého nevrlého muže, nastává podzimní čas.

Čas melancholie, mžení, čas mlh a zklidnění, čas usínání přírody a rozjímání.

Prožijte tento čas ve zdraví a v pohodě.

Vaše Elena

Poznámka: Všechny fotografie (a mnohé jiné) byly pořízeny na této ranní procházce 9. 11. 2025.