Ač den je uplakaný a já mám chmury na duši, svým vnitřním zrakem vidím přicházet Venuši.
Je nádherná, vím, že se mi to nezdá. Září jak na obloze hvězda a míří přímo ke mně.
Svým jasem dotkne se mě jemně a náhle promění se v bílý květ ten smutně zadumaný svět.
A kapky deště obléknou si bílý šat a bílým krajkovím vše kolem začnou odívat. Ty tam jsou všechny moje smutky i všechny trestuhodné skutky a začínám se zase usmívat.