Ve Francii právě probíhá bouřlivá celospolečenská debata. Tamní média rozebírají skutečnost, že státní železnice zavedly v některých vysokorychlostních vlacích novou cestovní třídu, do níž mají zakázán vstup děti mladší dvanácti let.

Nehorázné, diskriminační, trapné. Taková slova zní z jedné strany.

Skvělé, pohodlné, ideální na práci či odpočinek. Tak novinku komentují cestující, kteří ve vlaku chtějí pracovat, číst si nebo jen tak přemýšlet a hlučné děti je obtěžují.

Vedení železnic se vše snaží vysvětlit tím, že ve vlacích je spousta místa, které je naopak pro děti vhodné, primárně určené. A že prostory vyhrazené pro cestující, kteří preferují klid, bývala v některých spojích vždy. Takže nová třída je určená zejména pro ty, kteří cestují za prací, potřebují se ve vlaku připravit na jednání a podobně.

Objevila se spousta komentářů v nichž zní: no tak se nedivme, že společnost vymírá, že mladí lidé nechtějí mít děti, když jim hážeme klacky pod nohy. Ekonom Maxime Sbaihi v televizním rozhovoru a na síti X uvedl: „Je to důkazem toho, že klesající porodnost má také kulturní příčiny, děti jsou tak vzácné, že jsme vůči jejich přítomnosti netolerantní.“

Podobnou debatu zná i Česko. Pražské bistro před časem zveřejnilo na svých stránkách pravidla, která v něm mají dodržovat lidé, pokud přijdou s dětmi. Vedení uvedlo, že prostor není vhodný pro malé děti. Mělo totiž dost neblahou zkušenost. Do podniku chodily maminky s dětmi, ty se batolily po zemi, běhaly, motaly se personálu pod nohy, hrozilo, že na ně obsluha vyleje horký nápoj, mezi stolky parkovaly kočárky, takže se nedalo projít.

„Víme, že většina hostů se chce u nás v klidu najíst a zrelaxovat, proto pochopitelně hájíme zájmy většiny. Nevedeme diskuzi, jasně žádáme o dodržování našich pravidel,“ bylo uvedeno v prohlášení.

No to byla mela. Kauza se několik týdnů rozebírala v médiích a lidé o ní diskutovali na sociálních sítích jako diví.

„Představte si, že se chcete v klidu nasnídat a vedle vás začne maminka na sedačce, nebo na stole, přebalovat a utírat své miminko. To vás možná i přejde chuť,“ uvedl šéfkuchař Martin Petrák, majitel podniku Marthy´s Kitchen, který za rozhodnutím stál.

Podobnou zkušenost má Alena Nováková, která řadu let pracovala jako obsluha v resturacích. „Už nikdy nechci dělat v podniku, který si oblíbily maminky malých dětí. I já jsem máma, vychovala jsem dva kluky, kteří byli dost divocí. Nenapadlo mě s nimi v té době chodit do kaváren. Ani jsem na to neměla čas. Jenže současné maminky tráví v kavárnách s dětmi dost času. Pochopila jsem, že ony si potřebují popovídat a přitom si zvykly nevnímat, že jejich děti jsou poněkud hlučné. No děti bývají hlučné, to je normální. Proto existují dětská hřiště, herny, sportoviště. Ale do kaváren se vždy chodilo, aby si lidé popovídali, odpočinuli. Když jsem jednou jedno dítě napomenula, jeho matka řekla, že už nikdy nepřijde a šéfová mi vynadala. V dalším podniku jsem zažila totéž, málem jsem tam děcko opařila kávou, protože do mě vrazilo. Takže já jsem jednoznačně proto, aby existovaly podniky, do nichž děti nesmí a podniky, které jsou naopak primárně pro děti určené,“ vypráví.

V zahraničí je poměrně běžné, že některé hotely jsou určené pouze pro dospělé a takové zájezdy nabízí i mnohé cestovní kanceláře. Jenže lidé, kteří to považují za omezování svých práv, podali několikrát podnět na Českou obchodní inspekci i na Nejvyšší správní soud. Otázka byla jasná: Má někdo právo omezovat někomu někam vstup na základě věku? Co když je to totéž, jako by se někdo snažil zamezit do restaurace či hotelu vstup někomu, kdo je starý?

Nejvyšší správní soud rozhodl, že  obecný zákaz vstupu dětí do provozovny restaurace, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci spotřebitele. Ale zmínil důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup dětí do provozovny, například když je stavebně řešena tak, že by v ní dětem hrozilo nebezpečí nebo poskytuje služby, které nejsou vhodné pro děti. Takže se v minulosti například přiklonil na stranu podnikatele, který provozoval wellnes hotel a rovněž uvedl, že v něm děti nechce.

Česká obchodní inspekce v tomto případě sice uvedla, že jde o diskriminační rozhodnutí, ale soud došel k závěru, že v tomto případě je vyloučení osob mladších patnácti let možné, protože tento hotel je speciálně určen k relaxaci a pro děti není vhodné, aby třeba sledovaly polonahé lidi při různých wellnes procedurách.

Nedávno na toto téma diskutovali i Němci. Thajská restaurace v Düsseldorfu vyvěsil na dveře logo vyjadřující zákaz vstupu lidí s dětmi a mnohým připomínalo značku vyjadřující zákaz se psy. I tam se majitel hájil tím, že děti jsou hlučné, pletou se personálu pod nohy a ruší hosty.

„Majitelé podniků, kteří se snaží vysvětlit, že nejsou vhodné pro děti, zpravidla nemají nic proti dětem, ale spíše jen přetekl pohár jejich trpělivosti s tím, co se děje,“ uvedl šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. „Lidé mají  ve zvyku se dívat na restaurace optikou nějakého společného majetku – místa, kam mohou přijít kdykoliv a někomu poručit. Bohužel z toho pak vychází i ta mylná představa, že si tam mohou dovolit úplně všechno. Ale když přijdete na návštěvu k někomu domů, také se tam nechováte jako doma,“ vysvětlil.

Každopádně jde o kauzy, které se vždy čas od času objeví, prolétnou médii a pak zase takzvaně vyšumí. Do doby, než se nějaká další maminka nenaštve, že se v nějakém bistru nedívají s pochopením na to, že na stole přebaluje batole. Nebo do doby, než se naštve cestující, že se někdo nehezky podíval na jeho dítko, které už dvě hodiny ve vlaku hraje hlučnou počítačovou hru, kterou musí poslouchat osazenstvo celého vagonu.