Jak jsme kvůli srpnovým událostem roku 1968 uvízli na dovolené v Bulharsku

V posledních dnech sledujeme zprávy o válečných konfliktech ve světě. V některých zasažených zemích uvízli i naši občané, kteří tam trávili dovolenou.

Zrušené lety, poškozené hotely, nejistota a strach – takovou dovolenou si nikdo nepředstavuje. Přesto mají naději, že se s pomocí svého státu vrátí domů.

Tyto zprávy ve mně probudily starou vzpomínku. Na léto roku 1968, kdy jsem se s manželem ocitla v podobné situaci.

Dne 18. srpna 1968 jsme odletěli na čtrnáctidenní podnikovou dovolenou do Bulharska, do Černomorce nedaleko Burgasu. Bydleli jsme ve stanovém táboře přímo na pláži. Ráno nám do tábora vozili jednoduché snídaně, na obědy a večeře jsme chodili do hospody ve vesnici. Nebyl to žádný luxus, ale byli jsme mladí a spokojení. Moře bylo krásné, počasí přálo a všechno slibovalo příjemnou dovolenou.

Čtvrtý den jsme jeli na výlet do Burgasu. Ve městě jsme se rozptýlili po skupinkách, když se mezi námi náhle začal šířit neklid. Někdo potkal Čecha, který nám řekl zprávu, které jsme zpočátku nechtěli uvěřit – v noci na 21. srpna obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy.

Na parkovišti poblíž stál francouzský pár. Na jejich autorádiu jsme naladili Prahu. A tam jsme na vlastní uši slyšeli potvrzení: naše země byla obsazena, vláda odvezena do Moskvy, lety zrušeny. V tu chvíli jsme pochopili, že se domů jen tak nedostaneme.

Mnozí z nás měli doma děti. Naši čtyřletou dcerku hlídala moje maminka. Nemohli jsme se s domovem nijak spojit. V táboře byl jediný telefon a spojení s konzulátem se nedařilo. Dny plynuly a my jsme zůstávali na pláži, jako by se svět zastavil.

Když nám skončilo předplacené stravování, museli jsme se o jídlo starat sami. Každý den jsme stáli frontu na chleba a kupovali papriky, rajčata a olej. Na malém vařiči jsme si vařili stále totéž – lečo. Občas jsme měli meloun. Pro pitnou vodu jsme chodili k prameni ve skále, umývali jsme se v moři. Léto pomalu končilo a začínalo být chladno. Já měla jen jednu pletenou vestu a letní šaty – vždyť jsme přece měli letět domů.

Napětí navíc vyvolala zpráva, že se v Praze při nedorozumění postříleli sovětští a bulharští vojáci. Do Burgasu přivezli mrtvé a proti nám se konala manifestace. Místní mládež na nás dokonce házela kameny do stanů.

Teprve po čase přijeli pracovníci našeho konzulátu. Každému poskytli malou půjčku na jídlo, kterou jsme měli vrátit po návratu domů. Kdy to ale bude, nevěděl nikdo.

Nakonec, někdy v polovině září, přijel autobus pro první skupinu lidí. My jsme museli čekat ještě týden. Mezitím jsme zlikvidovali celý tábor a připravili ho k odvozu. Když se autobus konečně vrátil i pro nás, naložily se stany na přívěs a my vyrazili na cestu.

Autobus, který pro nás přijel, byl starý, poruchový a nepohodlný. V každém větším městě museli řidiči něco opravovat. Cesta trvala tři dny a tři noci. Zastavovalo se jen krátce „u lesa“, kde jsme si při rychlé přestávce uvařili čaj na malém vařiči. Pak jsme konečně dorazili domů. Špinaví, unavení, hladoví – ale byli jsme doma.

Naše dvoutýdenní dovolená se protáhla na pět týdnů. V práci se divili, že jsme se vůbec vrátili. Dostali jsme celou výplatu a stát nám dokonce odpustil i půjčku na jídlo.

Od té doby uplynulo mnoho let. Dnes sleduji zprávy o turistech, kteří uvízli v cizích zemích kvůli válce, a dobře vím, jaké to je – ten pocit bezmoci, nejistoty a dlouhého čekání na cestu domů.

A přiznávám ještě jednu drobnost. Po téhle zkušenosti jsem už nikdy nejela do Bulharska. A lečo jsem od té doby také nejedla.