I takto vypadá koňské štěstí

Zájem o koně jsem měla už jako desetiletá holčička, a rodiče mě proto zapsali k paní cvičitelce, která měla stáje nedaleko od našeho domu. Zpočátku mi koně přišli jako obrovská monstra, která budila respekt, ale brzy jsem si bez setkávání s nimi neuměla život představit.

Nejdříve jsem se o nich dozvídala mnoho zajímavého, jednoho menšího jsem si směla hladit a krmit ho, a v den, kdy jsem se poprvé rozhlížela ze sedla na jeho hřbetu, jsem byla štěstím bez sebe. A když mě paní cvičitelka poprvé za jízdu pochválila, byla jsem si jista, že nic krásnějšího v životě nezažiju.

Léta ubíhala, já byla již na koňském hřbetě jako doma, a po svých sedmnáctých narozeninách jsem mohla připravovat pro malé děti týdenní letní koňské tábory. Tehdy jsem to byla já, kdo svým malým posluchačům vyprávěl zajímavosti o těchto zvířatech a poté je vysazoval do sedel.
Celé to dopadlo tak, že jsem po osmiletém gymnáziu nastoupila na Českou zemědělskou univerzitu – a ve vyšších ročnících jsem začala číst mimoškolní odborné knihy, díky nimž jsem si ujasnila, jakou podobu by mělo mít v dalších letech moje soužití s koníky. Nakonec jsem po promoci a po absolvování vybraných kurzů složila odbornou zkoušku, díky níž jim mohu pomáhat bezbolestnou metodou zvanou manuální terapie. A s ní jsem prožila prozatím svůj nejdojemnější příběh, o který bych se chtěla s vámi podělit.

Začal tím, že mi jednoho dne zazvonil telefon, z nějž se ozval mužský, skoro až zoufalý hlas, který na mě během pár minut vychrlil příběh svého nešťastného koníka. Prý už několik let bojuje s opakujícími se epizodami dušnosti - aneb problémy s dýcháním (z čehož některé příznaky jsou podobné astmatu u lidí). Pan majitel vypočítával, kolik odborníků, přístupů a metod vyzkoušel, a že v nejlepším případě to pomohlo pouze dočasně. Koník navíc začal hubnout, ztrácel jiskru v oku a byl pouze v udržovací péči veterinárního lékaře.

Slíbila jsem pánovi, že se na pacienta přijedu následující týden podívat a udělám, co bude v mých silách. Když jsem vystoupila z auta, čekal na mě opravdu čtyřnohý zoufalec, který bojoval o každý nádech. Vedle boxu ležel inhalátor, který mu pan majitel pravidelně nasazoval - ovšem dle stavu zvířete bylo zřejmé, že inhalace příliš efektivní nebyla.

Koníka jsem terapeuticky vyšetřila a následně provedla jemnou, ovšem velmi efektivní techniku na podporu dýchacího aparátu. V první polovině ošetření koník dýchal velmi ztěžka a mezi žebry měl zřetelně namožené svaly. Když jsem se však dostala lehce za polovinu délky ošetření, nastal zlom. Koník se mi téměř vytrhl z rukou, začal se vehementně drbat v oblasti žeber (tím, že tato zvířata mají dlouhý krk, mohou se díky němu se na tomto místě poměrně snadno podrbat) a následně se celý pořádně oklepal. Já i pan majitel jsme se tomu zasmáli, ale já jsem pozorně sledovala, co se bude dít dál. Po oklepání koník začal spokojeně přežvykovat (to je asi jejich nejčastější projev spokojenosti a uvolnění), já jsem po kratičké pauze pokračovala v ošetření a nemohla jsem přehlédnout, že došlo k další změnám. Oko mého čtyřnohého pacienta bylo jasnější, dech přestal být tak namáhavý a celková atmosféra na místě se změnila ze zoufalé v nadějnou. Soustředěně jsem dokončila zhruba hodinové ošetření a jen co jsem dokončila poslední hmat, koník předvedl asi ten nejintenzivnější nádech a výdech, který jsem kdy u koně zažila a v němž byla cítit obrovská úleva.
Přesto jsem si uvědomovala, že nemáme vyhráno. Terapie byla evidentně zvolena i provedena správně, ale to ještě nezaručovalo trvalé zlepšení. Proto jsem šťastného a vděčného pana majitele poprosila, ať mi dá zpětnou vazbu a že v terapii můžeme pokračovat, případně ji na míru upravíme a koníkovi jsem „naordinovala“ čtyři dny volna, aby v jeho těle mohly započaté změny nerušeně probíhat.

O dva týdny později mi opět zvonil telefon a já s radostí poslouchala následující větu: „Nevím, co jste s ním udělala, ale je to úplně jiný kůň. Má tolik energie, že jezdím každý den!“ A následovaly dvě fotky, které onu proměnu potvrzovaly. Byl na nich opravdu úplně jiný kůň: žebra nebyla tak výrazná, jiskra v očích byla naopak přítomna a celkové vzezření těla bylo daleko více harmonické. Protože metoda, kterou používám, neslibuje zázraky, vysvětlila jsem panu majiteli, že tělo koníka bude v tomto výjimečném případu potřebovat podporu, aby si tak obrovskou změnu udrželo, takže ho pro jistotu občas navštívím. Rád souhlasil a mně se v ten večer krásně usínalo...

I takto vypadá koňské štěstí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více