„Nepustím,“ prohlásil jsem suše poté, co jsem letmým pohledem zjistil, že vypadá naprosto zdravě a její postava nevykazuje ani žádné známky těhotenství.

„Proč? Mě bolejí nohy a prostě si tam chci sednout,“ dožadovala se krátkovláska splnění svého přání a už, už to vypadalo, že mě snad chce přeskočit, aby se tam dostala.

Místo odpovědi jsem oslovil stařičkou vrásčitou dámu o holi a s taškou, která přicházela v krátkovlásčině závěsu: „Paní, pojďte sem, držím vám tady místo.“

Po menší rošádě, při níž jsem se posunul, aby to měla bábinka jednodušší, tato s díky usedla, pohlédla na krátkovlásku a pravila: „Nic si z toho nedělejte, slečno, než vám bude pětaosmdesát jako mně, tak se ještě nasedíte dost. Pak si možná na tuhle chvíli vzpomenete.“

Tak tohle jsem od staré bábinky fakt nečekal a její reakci jsem ocenil krátkým gestem v podobě vztyčeného palce.

Na bábinčině tváři se rozprostřel spokojený úsměv, na chvilku se zasnila, a pak se ozvala: „Víte, pane, když jsem byla asi tak stará jako ta slečna, tak jsem nastoupila jako pokladní v tramvaji a dělala jsem to tak dlouho, než ta místa zrušili.

„Pamatuju, to jsem byl ještě malej kluk, a tyhle pokladní jsem obdivoval. Když mě naši pustili někam samotného, tak jsem se pokaždé těšil, až si koupím modře potištěný lístek za třicet halířů a jen jsem se trochu bál, jestli na ten pokladní pultík vůbec dosáhnu,“ povzbudil jsem dámu k povídání.

A ona spustila: „Tehdá to bývalo jiné než dneska, v tramvajích se netopilo, některé ani neměly zavírací dveře, a když byl mráz, sedávala jsem tam celá prokřehlá, i když jsem se pořádně oblékla. Ale jedno vám povím. Samozřejmě, že se našly výjimky, ale lidi mi tehdy připadali celkově nějak slušnější a ohleduplnější. Málokdo, kdo to nepotřeboval, si dovolil sednout na místa pro invalidy, lidi radši stáli a nechávali je volné, kdyby náhodou někdo takový přistoupil.“

„A podívejte se na támhlety dva,“ bábinka ukázala na chlapíky, kteří stáli přímo ve dveřích, šmrdlali prsty v mobilech, vesele tam překáželi, a lidí, kteří chtěli vystoupit a nastoupit, se museli kolem nich prodírat. „Tehdy se takhle ve dveřích stát nesmělo. No, kdo by tam taky chtěl být a riskovat, že do něj někdo strčí a on vypadne za jízdy ven. Ale někteří odvážnější vyskakovali nebo naskakovali mimo stanici, to se taky nesmělo. Však si vzpomínám, jak to jednou jedna paní podcenila, asi jsme jeli rychleji, než si myslela, vyskočila, upadla a zlomila si nohu. Já si toho všimla, houkla jsem na řidiče, aby zastavil, vyběhla jsem ven a šla se podívat, co se jí stalo. Čekali jsme tam tak dlouho, než si pro ni přijela sanitka a odvezla ji do nemocnice. Když se po čase uzdravila a zase začala jezdit naší linkou, tuším, že to byla šestka, tak si mě našla, poděkovala mi a omluvila se za to zdržení.“

Bábinka na chvilku zmlkla a starostlivě pohlédla do tašky, kterou si před tím postavila na klín. Zevnitř to krásně zavonělo, až mi to nedalo a optal jsem se: „Copak tam máte dobrého?“

„Koláč,“ odpověděla bábinka s hrdostí v hlase. „Jedu k mladým. Teda k vnučce s pravnoučaty. Je na mateřské, ale potřebuje si zajet k doktorovi, tak mě poprosila, jestli bych jí ta dvě mrňata nepohlídala. Tak jsem jim upekla mřížkový švestkový koláč s drobenkou, nechcete ochutnat?“

„Ne, děkuju, nebudu jim ujídat, určitě je výborný,“ usmál jsem se, a pak s mrknutím oka tišeji spiklenecky dodal: „A tady se přece nesmí jíst.“

Bábinka se rozesmála, až to znělo jako tichá zvonkohra. Pak zvážněla: „Jedno vám však řeknu, ať už jsou dnes lidé jacíkoli, zdaleka ne všichni mladí jsou tak nevšímaví nebo sobečtí jako ta slečna, která si chtěla vedle vás sednout. Víte, já mám vyměněná kolena, určitě jsem si na to zadělala už tehdy v pokladně v těch studených tramvajích, však mě to trápilo spoustu let. Levé mi operovali předloni a pravé loni na podzim, ještě musím být opatrná, proto taky tahám tu hůlku. A když vlezu do tramvaje, dost často vyskočí hned několik lidí najednou včetně těch mladých a pomalu se začnou přetahovat, kam si mám sednout. No, teď trochu přeháním, ale nestěžuju si. Teď už vystupuju, tak na shledanou a promiňte, že jsem vás otravovala svými babskými řečmi.“

„Otravovala? Ale vůbec ne, moc hezky se mi s vámi povídalo, nechcete nějak pomoct?“

„Kdepak, mladá už sice zrovna nejsem, ale čiperná pořád.“

Vrásčitá dáma posbírala své věci, ve dveřích se s nečekanou lehkostí prodrala mezi těmi dvěma chlapíky, kteří tam pořád ještě překáželi, a zmizela mi z očí.