Předjaří

Do polí vyjel traktor a povětří voní čerstvě obráběnou půdou. Nad připraveným polem k setbě se válí smetanová mlha, kterou rozeženou sluneční paprsky, aby o kus dál ze studené trávy zvedly další chuchvalec fotogenické mlhy. Příroda ještě pospává a jen sem tam se probouzí kvítky tavolínu nebo podbělu. Pak vystrčí hlavičky sněženky a fialky a povětří rozezpívá drozd, červenka, sýkorka, kos. Jaro je tu…

Na zlatohorské Zlaté jezero se vrátila labutí rodina, dva dospělci a 4 mladé labutě z loňské snůšky.

Na řece se hašteří dva páry morčáků velkých a několik kachen a kačerů divokých.

A na svatého Řehoře čáp letí přes moře, ten náš mikulovický, pan Mikulka, přiletěl o něco dřív, zřejmě nechtěl, aby se mu do bejváku nastěhoval nezvaný host. A jen pár dní jsme si museli počkat na paní Mikulkovou. Už můžeme pozorovat i hejno špačků, kteří hledají bydlení a také se snaží, co to jde, strakapoud velký, který svým zobákem oťukává stromy a hledá, kde by se dalo zahnízdit. Ono to není jen tak, právě takový strakapoud vykotlá několik dutin a nabídne je samičce k bydlení. Příroda žije, zpívá, přeletuje a začíná hýřit barvami. Na stráních a mezích rozkvétají divoké trnky, oblékají bílý voňavý šat a jako moravská a česká děvčata v dávných dobách rozeběhnou se po kraji.

Jarní cesta

Koncem března jsme se vydali na cestu napříč republikou. Cestovali jsme do Horního Slavkova na rodinnou sešlost. Manželova sestra slavila osmdesátku. Pár let se neviděli a rodina ji zatajila náš příjezd. To bylo setkání, přímo slzavé údolí. Sešlo se nás skoro čtyřicet a plakali jsme dojetím skoro všichni. Snad jen ten malý pravnouček neplakal.

Cestou zpět jsme na krátkou chvíli zastavili v Lokti, jenže pro fotografa slunce svítilo přesně z opačné strany.

A znovu nastaly všední dny. Na horách napadnul opět sníh a nížinou pod horami se prohání ledově řezavý vítr. Pilně sypu do krmítka ptáčkům, kteří se posilňují a stavějí hnízda, na holých větvičkách se kolébají neúplná torza ptačích obydlí. Chodím se zvednutou hlavou a lovím úlovky z ptačí říše.

Zahlédnu hejno mlynaříka dlouhoocasého, červené bříško červenky obecné je vidět jako terčík.

Moszna

Nějakých čtyřicet kilometrů od našich hranic u obce Mikulovice se nachází cíl častých výletů nejen Poláků, ale i lidiček od nás. A tak se na velikonoční neděli vypravíme na výlet právě sem.

Moszna, česky Mošna, je polská vesnice v Opolském vojvodství, proslulá především jedním z nejkrásnějších a nejbizarnějších zámků v Evropě. Při  pohledu na zámek máte pocit, že vstupujete do pohádky Walta Disneyho nebo, že se díváte na školu v Bradavicích. V zámku je prý 99 věží a věžiček a také 365 místností stejně jako je dní v roce. Zámek je velmi zajímavý svou architekturou, kde se propojily hned tři slohy - barokní, neogotický a neorenesanční. Zámek je obklopen rozlehlým parkem s rybníky, různými můstky a moly a především krásnými staletými stromy. Lákadlem je také zpívající fontána, Radeckého pochod doprovázející tančící vodu je nádherný zážitek.

Radost z té vší krásy docela kazí poznatek, že zámek je vlastně komerční objekt – hotel. Nachází se zde čtyřhvězdičkový hotel, restaurace, ale také například zámecká kaple.

Do objektu se samozřejmě platí vstupné, potěšilo nás, že bez nějakých problémů jsme mohli využít senior slevu.

A už jsou tu zase všední dny, slunečná neděle rozevřela mnohé pupeny na stromech a keřích, příroda se zazelenala a mění se každý den.

A proto pojďte ven!