Dopis z jarních Luhačovic

Ahoj, mami,
před chvílí jsem se vrátila z lázní. Vím, že tě bavily moje zprávy ze služebních cest, a tak se s tebou teď podělím o jednu cestu ryze soukromou.

V Luhačovicích jsem byla poprvé před padesáti lety a pak jsme tu občas pobývali i s tvým milovaným zeťákem.

Ty sama jsi nikdy v žádných lázních nebyla. Myslím, že tady by se ti líbilo. Nejen kvůli kolonádě, parkům a léčivým pramenům, ale především kvůli Leoši Janáčkovi. Ten tu byl pětadvacetkrát a v Luhačovicích je přítomný téměř na každém kroku. A ty, děvče z Litomyšle s muzikantským srdcem, bys tu chodila stejně okouzleně jako já po stopách toho drobného mužíčka s neobyčejným talentem, prudkou citlivostí a neklidnou duší.

Co se týká historie, minerální prameny tu vyvěraly od nepaměti. Do širšího povědomí se dostaly zásluhou rodu Serényiů, který zdejší panství vlastnil od roku 1629. Ondřej Serényi pak dal upravit první pramen, jemuž se říkalo Slaný nebo Bublavý.

Dnes v Luhačovicích vyvěrá šest přírodních pramenů a řada dalších byla navrtána. Nejznámější je samozřejmě Vincentka – tu dobře znáš z inhalací. A právě kvůli dýchacím potížím sem začal jezdit i Leoš Janáček.

Poprvé lázně navštívil nejspíš v roce 1886 na pozvání svého strýce Jana Janáčka, faráře ze Vnorov. Ubytován byl tehdy ve vile Vlastimila, první stavbě Dušana Jurkoviče v Luhačovicích, a právě zde začal psát Zápisník zmizelého.

Hukvaldský rodák, ředitel varhanické školy v Brně a skladatel, nesl v sobě hluboké rány. Zemřely mu obě děti, manželství s bývalou žačkou Zdeňkou nebylo příliš šťastné a jeho hudba si hledala cestu k příznivcům poměrně složitě.

Pravidelným hostem lázní byl od roku 1903. V Luhačovicích poznal Kamilu Urválkovou, která se stala inspirací pro operu Osud, a později i Kamilu Stösslovou – svou poslední velkou múzu.

Luhačovice nikdy nebyly jen místem odpočinku, ale i živým kulturním a společenským světem. Janáček se tu setkával s řadou významných osobností a pobýval na různých místech – v Janově, dnešním Jurkovičově domě, ve vile Jestřabí i v domě, který dnes nese jméno Bedřicha Smetany. Nejraději se však vracel do Augustiniánského domu, kde se zrodily Příhody lišky Bystroušky i nádherná Glagolská mše.

Já jsem své letošní krátké putování zakončila v areálu Vodoléčebného ústavu. Ten vznikl v letech 1901–1910 Jurkovičovou přestavbou Jestřabského mlýna. Po sto letech provozu se areál uzavřel a k životu jej navrátila až velkorysá rekonstrukce, dokončená v roce 2024. Expozice je věnována tradici lázeňství a především dílu architekta Dušana Jurkoviče, který vtiskl Luhačovicím jejich nezaměnitelnou tvář, i tvorbě skladatele Leoše Janáčka.

Právě ve Slunečních lázních jsem jako jediný divák sledovala sugestivní televizní záznam Glagolské mše coby pokračování opery Z mrtvého domu.

A při tom jsem si vzpomněla, jak jsme se vždycky držely za ruce, když jsme spolu poslouchaly třeba sbor Židů z opery Nabucco.

Některé chvíle se nevracejí jako obraz, ale jako ozvěna. A hudba v sobě nese něco, co člověka přesahuje.

Na závěr ještě jednu milou historku. Komentovanou prohlídkou nás provázela usměvavá paní, nadšená pro svou profesi. Když jsme pak v Odpočívárně, dnes využívané i k muzikoterapii, naslouchali historii tohoto místa, zazpívala nám průzračným sopránem Janáčkovu píseň na lidové motivy.

Bylo to prosté, nečekané a dojemné.

Následující den se konečně protrhla melancholická obloha a Pašijový týden pozlatilo slunce. U přehrady jsem potkala jen jednoho rybáře a mourovatou kočičku. Celou cestu mě provázely ptačí trylky, avšak já nejsem Janáček, a jejich otisk tak zůstal jen v mé duši.

Mami, tak pro dnešek končím – a za měsíc podám další report. Tentokrát z lázní, které jsem pro sebe objevila teprve loni.

Ahojky
D.