Tátovi

Z těch šatiček
cos mi dal
jsem dávno vyrostla
už jsem odrostla dětským střevíčkům
a ty nikde
chybí ruce
co hladí
schází duše
co radí
střídaly se týdny, měsíce, roky
táto, kam vedly tvé kroky
táto kam
kam, táto, kam!

| Moje poezie

Autor: Ingrid Hřebíčková

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit

10 komentářů

Oldřich Čepelka 16.4.2026 18:07

Jednoduché a krásné. Sám jsem kdysi napsal báseň, zčásti rýmovanou, která začínala "Tatínek odešel a nezanechal vzkazu..."

Dana Puchalská 16.4.2026 16:44

Moc krásná báseň... Já svého otce ztratila před 46 lety... Byl skvělý. Škoda že tu nebyl déle...

Soňa Prachfeldová 15.4.2026 20:48

Inko, smutné, nepoznala jsem lásku svého otce od mého narození, nepoznala jsem ho vůbec.

Ingrid Hřebíčková 14.4.2026 17:58

Iveto, tomu samozřejmě rozumím, že jste ho pochopila v dětství. Vždyť váš vztah byl přesně takový, jaký má mít otec s dcerou. Spíš jsem měla napsat, že jsem tátovi odpustila, když jsem ho viděla sklíčeného s výčtkami svědomí. Pochopila jsem, že ho všechno trápí.

Iveta Tomčíková 14.4.2026 17:23

Paní Ingrid já ho pochopila v dětství, ve své dospělosti, bohužel odešel tam odkud není návratu v době, kdy přestože slíbil, že tu bude, slib nedodržel. Velmi bolestivé, byl víc než potřeba, nejen pro dospělou dceru. Co člověk to jiný osud, věřím, že Vaše vzpomínky jsou jaké jsou, jiné...

Ingrid Hřebíčková 14.4.2026 17:09

Děkuji vám děvčata za přečtení. Iveto, vaši básničku tatínkovi jsem si přečetla, dala pět hvězdiček a to je moc hezké takový vzájemný vztah otce a dcery. Já jsem si cestu k tátovi hledala v dospělosti, bylo to bolestivé pro oba dva. Ale pochopila jsem ho, bohužel až jako dávno dospělá.