No, uplynuly čtyři měsíce a já jsem zjistila, že mi chybí pravidelné venčení s pohybem. A i když jsem se snažila jít ven sama, nebylo to ono. Šla jsem lesem, přede mnou dva kluci se psy a já sama... Byl podzim, já sice nafotila pěkné podzimní fotky z lesa u rybníka, ale doma ticho a smutno. Byla jsem i na Hněvíně mj. u jeskyně s vyhlídkou, ale parťák chyběl. A pak se to stalo. Občas jsem sledovala psy, kteří hledali domov, ale vždy byli daleko a bez auta to byl problém. Náhle se objevil Rocky a já cítila, že to je on, že právě jemu dám domov. Stejné jsem to měla s Robinem - láska na první pohled. Ale byl daleko. Přesto jsem se osmělila a optala se pana Dalibora, zda by mi Rockyho přivezl. Spíše jsem čekala zápornou odpověď, jaké bylo mé překvapení, když mi pan Dalibor sdělil nejen, že ho přiveze, dokonce ten samý den. Byla to rychlovka, ale já souhlasila. Když přijeli, hned byl se mnou kamarád. Dozvěděla jsem se, že mu zemřel páníček Tomáš v 50 letech a jeho bratr tak pro něj hledal domov, kde mu bude dobře.

Dnes to budou čtyři měsíce, co jsme spolu. Užili jsme si sníh - nosil téměř nový kabát po Robinovi, nosí po něm postroj. Má nový pelíšek, nový ještě jeden kabát na zimu, novou pláštěnku. Hračky má nerozbitné - kost a míček. Miluje, když mu míček házím. Měl nejdříve často průjmy, nyní má krůtí krmivo a zdá se, že už je to dobré. Měl i menší kožní problém, ale ten jsme zvládli. Je super, že si nechá ostříhat drápky a bez problémů ho položím na záda. Je na mě hodně závislý, špatně snáší, když jdu nakoupit, ale doma sám je hodný. Venku mi občas radostí skáče na nohy, jakoby mi chtěl říci, jsem šťastný, že tě mám.

A už pomalu začínáme cestovat. Chodíme do lesa, byli jsme u jezera, u kostela i na hradě Hněvín. Tam jsem mu házela míček, to byl moc spokojený. Doufám, že se podíváme na Klíny, na Moldavu vláčkem.

Moc jsem se těšila, že si oblíbí sousedku Vlastu, že za ní bude běhat do patra, že bude šťastný, když mu přinese misku masa, jako jí nosila Robinovi. Jenže, když jsme se vrátili od jezera, u Vlasty byla záchranka. Nejdříve to vypadalo, že se jí jen špatně dýchá, ale bohužel následující dny skončila v nemocnici v umělém spánku na plicní ventilaci. Moc jsem si přála, aby se uzdravila a vrátila se domů, ale nestalo se. Vlasta zemřela. To byla pro mne rána zcela nečekaná a tragická. Moc mi chybí. Pomáhala mi s Meginkou - píchala jí inzulín, když měla cukrovku, měla u sebe Robina, když jsem byla na operaci s rukou, byla za mou maminkou v nemocnici, když ležela ve vážném stavu na JIPce. Byla mi oporou, když mi maminka zemřela a teď tu není ani Vlasta. I teď mi tečou slzy, už si tento článek Vlasta nepřečte. A já se ptám, proč hodní lidé odchází tragicky a předčasně... Maminky by neměly odcházet. A tak až budu večer v létě chodit venčit Rockyho, budu na noční obloze hledat nejen hvězdu maminky, Robina, ale i Vlasty a ostatních z mé rodiny.

Jedno tříbarevné štěstí mi zůstalo - Rocky. A byť mám poslední měsíc velké bolesti zad věřím, že se z toho dostanu, zas bude dobře a my si budeme užívat společného putování přírodou se zážitky a v radosti, jako to bylo s Robinem. Protože život je krátký, někdy bohužel příliš křehký a je třeba nepromarnit ani den. Život sdílet a být tu pro někoho - jedno, zda pro "dvojnožce" nebo pro čtyřnohé parťáky.

Tak i vy užívejte jara, léta, podzimu i zimy. Je jedno, zda svítí slunce, či prší nebo mrzne a sněží. Každičký den můžeme nalézt štěstí v jakékoli podobě, byť zdánlivě obyčejné. A protože za mě více hovoří fotografie, ráda jsem je pro váš vložila.

Eva & Rocky