Každé ráno šlapeme s mojí paničkou cestou necestou většinou kolem řeky, vedu ji na vodítku, to abych se nezaběhl. Protože lákadel je hned kolem dvorku víc než dost, nejvíc mě zlobí a dráždí ten ušatec s vykulenýma očima, co si volně běhá a provokuje. Jak ho zahlédnu, tak zapomenu, že mám hlídat paničku, sklopím uši a … i vítr je na mě krátký. Jenže to se paničce moc nelíbí, volá na mě přísným hlasem a já najednou jedním uchem to volání uslyším. Udělám otočku a mažu zpátky. Přiznám se, se sklopenýma ušima a stáhnutým ocáskem. Ale co, panička hubuje, jeden malý pohlavek snesu a už ji zase tahám na vodítku.

U řeky je to jiné. Nechám paničku ať se odepne z mého konce vodítka a propátrávám břeh, co kdyby tam byl nějaký macek, vykrmený domácí stravou. Myslím kocoura anebo kočku, já nevím, ty prostě nemám rád. Kačerů na vodě si nevšímám, ale co to vidím? Na vlnách se houpe nějaký vetřelec a tak se pustím tryskem po břehu, ale tentokrát jsem neměl štěstí, já bych klidně do studené vody vlezl, ale už jsem to zkusil v únoru a to se panička opravdu moc zlobila. Je fakt, že jsem měl mokré i uši.

Ale dnes, to jsem se opravdu vyznamenal. Pobíhám kolem paničky, ta pořád fotí i když nevím co, a pozoruje mě jen jedním okem a už vidím nebezpečí! Hrozbu!  Proti nám jde cizí člověk, nikdy u řeky nikoho nepotkáváme. Zbystřím a po očku ho pozoruji i moji paničku, ta na něj namíří fotoaparát, ale pak se klidně šourá dál. Je to na mě. Musím ho odehnat. Musím bránit svého člověka. To každý pochopí, že jo?

A tak se k němu vrhnu a štěkám a zuřím a štěkám a řvu! Ale to už slyším hlas paničky, ale já nedbám. Cizí člověk zůstává stát, haf vyhrál jsem. Ochránil jsem svoji paničku. Jsem hrdina! Jsem malý, ale šikovný.