Když soumrak padá na krajinu, než noc přehodí svůj tmavomodrý šál, pak měsíc, tulák mezi hvězdami, se vydá oblohou, jakoby doma se sám bál.
A hvězdy jej uctivě provázejí a slyšet je i hvězdné šeptání, těší se na úsvit ranní, než vybledne tmavomodrý šál do bílé mlhy, tak ony také ulehnou v ranním svítání.
Nikdy není dost slov, kterými je možné obsáhnout krásu noční oblohy.
Díky za ta, kterými jsi mi ji položila k nohám, když mé oči k ní už stěží dohlédnou.
