Charismatický tribun lidu – tak se často mluví o Josefu Smrkovském. Přední reformní komunista zastával v turbulentním roce 1968 funkci předsedy parlamentu a stal se jedním z hlavních symbolů Pražského jara, násilně ukončeného srpnovou intervencí vojsk Varšavské smlouvy. Jen tři další politické osobnosti se mu svojí oblibou a významem v tehdejším Československu rovnaly – prezident Ludvík Svoboda, šéf vládnoucí KSČ Alexander Dubček a premiér Oldřich Černík.

Josef Smrkovský (narozen 26. února 1911) pocházel z malého statku z Velenky u Nymburka a vyučil se v Praze pekařem. Ve 30. letech vstoupil do KSČ, za nacistické okupace působil v ilegalitě. Na sklonku války patřil mezi hlavní vůdce Pražského povstání a vyjednal i spořádané stažení německých vojáků z Prahy před příchodem Rudé armády.

Za únorového puče v roce 1948 patřil mezi hlavní velitele Lidových milicí a poté se energicky podílel na kolektivizaci venkova. Gottwaldovu vedení KSČ byl ale nepohodlný, rozhodlo se jej proto umlčet v rámci procesu se Slánským. Smrkovský se přes mučení odmítl přiznat k vykonstruovaným obviněním a byl odsouzen až v roce 1954 k „mírnějšímu“ trestu 15 let odnětí svobody. Po roce jej propustili a počátkem 60. let se směl vrátit do vysoké politiky. Působil ve funkci ministra lesního a vodního hospodářství, jako člen ÚV KSČ hlasoval v lednu 1968 pro nahrazení Antonína Novotného v čele strany Alexandrem Dubčekem.

Stal se také jedním z hlavních propagátorů a popularizátorů reformních změn ve společnosti. Po invazi „spřátelených“ vojsk podepsal takzvaný Moskevský protokol, který ji zpětně schválil. Za nastupující normalizace byl zbaven politických funkcí i členství v KSČ.

Smrkovský zemřel před 40 lety, 14. ledna 1974.