Už nejsou k mání drobečky od lásky, vánek je odfoukl jak lehká peříčka, do blízka, do dáli, jak něžné krásky, ztracené v závoji své bílé svatby, kterou si přály, nakonec potkaly své ztracené já. A potom náhodou ve stánku od lásky, pod pultem tápaní mé tajné touhy, jsi se objevil ty, má velká láska.
Je to jako lehké umělecké tápání, anebo možná jsem zatápala já, protože jsem se po zvyku snažila najít nějaký rým. který jsm nakonec náznakově pocítila. Je dobře být náhle výrazově jiný. Povedlo se Ti to.
Je to Jituško zvláštní báseň,přijde mi to,jako když někde znenadání vytryskne pramen...Nejdříve překvapí,možná napáchá i trochu škody,ale nakonec je s nadšením přijat.Tak jako tvá báseň,nejdříve smutek,ale závěr je krásně pozitivní,vždyť co může být lepšího,než potkat velkou lásku....vše se v dobré obrátilo a tak to má být...
Dalibor Polanský
