Teď, lásky prosta necítím pouta, jen tiché brnkání na duši zmatenou, když vánek jarní mužnou rukou smutek zahání z mých citlivých míst.
Tak jako tenkrát cítím mrazení, když náhodou tě potkám tam, kde spolu jsme stáli, na rohu ulice polibkem spojeni na malou chvíli, která zůstala věčností, co nejde vygumovat z mého srdce.
I já cítím Jituško mrazení,je to výkřik přímo z duše,krásné,ale smutné.No,však život není vždy procházka růžovým sadem,jen je mi líto,že jsi "prosta lásky ",....tomu rozumím,tak alespoň,že ji máš, velkou a silnou ve vzpomínkách...
Dalibor Polanský
