Právě jsem se vrátila - ne z Hradu, ale ze setkání se spolužáky, s kterými jsem strávila kdysi 4 roky na gymnáziu.

Večírek měl klasický průběh: welcome drink, objednávka krmě a příslušného drinku, po němž hned následoval obávaný a mnou z duše nenáviděný veřejný striptýz aneb sdělit kolektivu, co jsem od posledního sletu zažila, dokázala, eventuálně, a to především poslední dobou, kam to dotáhly moje/jejich děti.

Že máme všichni do jednoho samozřejmě geniální děti, vnoučata, nejlepšího manžela na světě apod., je snad všem jasný, že?!

Pak si dáme další drink a už to z nás leze; už to není všechno zalitý sluncem, to slunce už má náhle skvrny - tu se nám jedno dítě nepovede, tu rozvede, tu zmizí ve světě nebo jinak poskvrní dobré jméno rodiny.

Když je toto téma vyčerpáno, kdosi si náhle mimoděk povzdychne, že ho něco bolí, např. záda, a už to jede - k tomu má přece v tomhle věku každý co říct, 60letá kostra prostě už občas někde zaskřípe, takže všichóni jsme experti.

Uznávám, patřím věkově do týhle skupiny 60+, ale přesto:

K smrti mě nudí tyhle detailní reportáže z čekáren u obvodního lékaře, stížnosti na skandální necitlivost ošetřujícího personálu, podrobné přehledy a historie chorobopisů, kolik prášků denně kdo spolyká a z jakýho důvodu.

Nemám k tomu co říct,pilulkám se celý život vyhýbám; když mě bolí hlava řeknu si: hlavně, že je po čem a však ono to za pár hodin přejde. Když nemůžu v noci spát, doženu to v příštích dnech, do práce naštěstí už nevstávám.

Chodím sice čím dál častěji na pohřby, ale zjistila jsem, že mne poslední dobou už vlastně přestalo nějak dojímat, že se zase "kácelo v mým lese" a že někdo z mých vrstevníků přitom přišel na řadu - prostě jednou tam musíme všichni, to je snad každýmu jasný a každý máme svou svíčku různé délky, tak nač se tím předčasně stresovat?

Nedávno jsem seděla na břehu řeky se svou dcerou a jejími kamarádkami - tlachalo se a žertovalo na téma děti, chlapi, móda, práce a já se mezi nimi cítila fakt dobře, protože tahle témata mi byla mnohem bližší, než ta z oboru zdravotnictví či pohřebnictví.

"Carpe diem" a "Co nezměním, to neřeším" - tím se snažím řídit prakticky celý život a nyní obzvlášť, protože: život mám jen jeden, předchozí 2/3 jsem věnovala druhým, tu poslední 1/3 si, s dovolením, ponechám už víceméně pro sebe s jedinou výjimkou - vnoučata; ta mají bez výhrady stále nárok na 100% mýho života.

Zakončím trošku brutálním veršem, takže se omlouvám předem těm citlivějším duším:

"Užívej života, brouzdej se rosou, dřív než tě navštíví zubatá s kosou!"