Kdysi bývalo zvykem, že člověk po úraze putoval na šest měsíců do rehabilitačního ústavu. Mělo to logiku – každý se tam naučil (v rámci svých možností a schopností) maximální soběstačnosti. Tam to z něho po dobrém, i po zlém, vyždímali. I já se tam ocitla.

Když mi bylo 26 let, díky závadné kontrastní látce jsem byla šest týdnů v kómatu a poté kompletně celá ochrnutá. Místo toho, abych si užívala mládí, tancování, které jsem jako zdravá dělala závodně, místo cestování, romantiky, lásky jsem jezdila po nemocnicích a rehabilitačních ústavech.

Od dětství jsem byla vychovávána tak, že v našem socialistickém Československu je nejlíp, nikde, a už vůbec ne na západě, líp není. Že u nás je vše nejlepší a nejhezčí, u nás je všechno nejkvalitnější a nejlevnější, proto nemá cenu nikam jezdit.