„Spadla mi šavlička, z vraného koníčka,“ a „… napoj mi, má milá, mého koníčka…“ a ještě „zaspala nevěsta v Strážnickéj dolině…,“ zpívala děvčata z folklorního souboru. Chlapec, asi pětiletý, s nimi zpíval taky, sice ne na jevišti, ale vedle a držel se za ruku s tatínkem, oba oblečení do místních krojů, nastrojení takto pěkně na probíhající slavnosti. Děvčata dozpívala, táta pobídl chlapce a vykročili k vozu se zapřaženými koníky. „Tak pojď, teď se s těmi koníky svezeš,“ vysadil hošíka na vůz a vyšvihl se za ním. „Pojedeme v průvodu,“ oznámil tatík a čekal na pokyn od pořadatele, zatímco synek si z výšky vozu prohlížel přihlížející, většinou děvčata, která právě dozpívala. Jedna z nich se vymanila z davu a nesla koníkovi piškoty – krmit zvířátka láká každého.

Chlapec ji pozoroval – byla pěkně oblečená, v bílém, s věnečkem kvítí na hlavě, chlapci se poskládala slova všech písniček, sice v trochu jiném pořadí, avšak smysl mu to dávalo. Usoudil, že se musí zeptat, jako muž musí být připraven na všechno, rozumoval v duchu. Naklonil se k otci a potichu, avšak důrazně se zeptal: „Tatíčku, to už je ta nevěsta?“