Vážení, jsem velmi mile překvapena a potěšena ohledně Vašich skvělých ohlasů. Upřímně řečeno, taky trochu zaskočena, protože na tolik podnětů nejsem schopna okamžitě reagovat. Navezli mě do toho ti nadšení hoši z i60.cz – no a můžete jim to snad odmítnout? Jsou to čisté duše, ale zcela jistě darebáci… (ještě jim nebylo ani 50, že…)

Nicméně, děkuji Vám za Vaše reakce a posílám další andělský vzkaz. Pro pořádek – stejně jako v předchozím případě, mám souhlas od dotyčné osoby k tomuto zveřejnění.

Pěkné čtení!

Jitunko, ty naše dušičko zmatená,
kterou z těch cestiček já bych se vydala?
Chtěla bys pokoj, lásku a klid,
to je však něco, co nemůžeš mít.
Bude to stagnace zůstat jen na place,
ta tvoje měkoučká teploučká matrace.
Tak jako semínko zalité v zemi,
že by si řeklo, ven nechce se mi?
Copak to semínko dá sobě, světu,
když z něj nevyroste kytička v květu.
A zase panenko, jaký chceš květ?
Ten největší voňavý co svět nevidět?
Skromností, pokorou, tobě ji neberou,
sama jsi ve strachu, že půjdeš do krachu.
Semínko jedno, co vyrostlo v kytičku,
z kytičky semínko na další cestičku.
Nech si své semínko vyrůstat, kvést,
i když tak půjde mnoha z mnoha cest.
Nejde tu o kvítek, ale jak roste,
poznává vše kolem posté a posté.
Tolik je zážitků, smutných i veselých
tak jako po létě na podzim spadlý sníh.
Jak horko i zima sem patří,
tvou touhu vybírat teďka si zatři.
Kdyby květ neodkvet, rostlinka dožilá,
jak chceš se vyvíjet, když květem bys skončila?
Tolik se snažíme pomoci strachem tvým,
však když nám ty nepomůžeš, nebude strach pocitem odžitým.
Vyjdi teď z místa, krok za krokem...
Každý krůček do neznáma bude tvým pokrokem.
S tebou to sdílíme, stále se radíme,
neboj se, Jitunko, děvenko naše milá,
s láskou za všechny – zdraví tě tvá víla.