Konečně v důchodu, hurá!

Tak jsem se přece jen dočkala! Letos 2.května přišel den "D" a to doslova. Byl mi přiznán důchod. Sice předčasný, ale byl. Super, konečně jsem taky důchodkyně, tetelila se moje dušička blahem.

Pětatřicet let jsem se věnovala profesi zdravotní sestry. Od útlého dětství jsem snila právě o tom, jak budu pomáhat trpícím bytostem, budu tu vždy jen pro své pacienty, odhodlaná nabídnout pomoc prakticky nepřetržitě, v kteroukoliv denní či noční dobu, a tak dále...

Prošla jsem různými obory, které mě nesmírně obohatily pracovně, ale přinesly mi i cenné poznání v osobním životě. Tak například chirurgie mi ukázala, jak se dokážou někteří lidé doslova zmrzačit, bohužel svou vlastní vinou. Setkala jsem se s různými formami onemocnění a mnohdy i těžkých životních osudů pacientů. A co teprve patologie - tak to bylo něco! Na toto období do dnešního dne ráda vzpomínám, hlavně na kolektiv bývalých kolegů. Byli nabití optimismem a práce na oddělení patologie jim rozhodně neubrala na humoru, zvláště pak soudním lékařům.

Naučila jsem se jim rozumět, byla to jistě i jakási obrana proti syndromu vyhoření. A taky jsem si díky tomuto pracovišti uvědomila, jak křehký je vlastně život. Mnohdy se ve svých životech za něčím honíme, chceme něco někomu dokazovat, toužíme za každou cenu po penězích, kariéře, milenkách či milencích. Chceme od života urvat co nejvíce, "když už, tak už", říkáme si, a vlastně se tím tak nějak omlouváme za uspořádání hodnot ve svých životech. A najednou se něco přihodí, chvilka nepozornosti naší či jiného člověka, nebo přijde úraz, neslučitelný se životem. Jindy se objeví těžká nemoc a smrt je pak spíše vykoupením. V neposlední řadě jsem praxí na oddělení patologie připravená na to, co mě v budoucnu čeká. Vím, do čeho půjdu, až se naplní můj čas, což není jaksi k zahození.

Svou pracovní kariéru jsem zakončila několika lety praxe na psychiatrii. Taky zkušenost i pro osobní život. Uvědomit si, že každý člověk je jedinečný a má svou hodnotu. Měla jsem možnost vidět, kolik lidí si neváží sebe sama, neslyšeli nic o sebelásce. Mysleli si, že mít rád sám sebe je sobecké. Tak byli vychovávaní. Nechali po sobě šlapat mnohdy i nejbližšími lidmi z rodiny a nepřišlo jim to "podivné". Těžké osudy. Velkou odměnou pak bylo, když pacient, který k nám přišel, nebo byl i přiveden naprosto zlomený, odcházel projasněný a hlavně vzpřímený. S odhodláním vymezit hranice ostatním v okolí a neplnit funkci "jakési rohožky", o kterou si blízcí, kolegové nebo i nadřízení, čistili podle potřeby své boty.

Teď mám spoustu plánů. Velmi ráda se čas od času s vámi podělím o své radosti, ale i starosti. Budu se věnovat více dcerkám, vnoučátkům, manželovi a zvířecím parťákům, kteří tvoří náš tým. Zahrádka okolo domku se taky připomíná, "že tady je". Budu chodit do přírody, někdy sama, jindy s kamarádkou. Ráda maluju, chtěla bych se v malování více zdokonalit. Občas si skáknu na pokec na onkologii. Tam jsem nepracovala, tam jsem pacientkou. Dvakrát mě navštívilo zhoubné onemocnění. Nebojuju (boj vysiluje). Přijala jsem věci tak, jak jsou, protože vše je tak, jak to má být. Chci žít úplně obyčejný život.

Konečně v důchodu, hurá!

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více