Vlastimila Kosorínová
Mám ráda knížky a turistiku.
Narodila jsem se 1959.
Vzdělání mám vysokoškolské, pracovala jsem ve zdravotnictví.
Bydlím v Olomouci.
Obec: Olomouc
„Babi, ty bydlíš na hamburgerové ulici?“ „Ne, já bydlím na ulici Eduarda Hamburgera.“ „A jaký je v tom rozdíl? Zeptáme se umělé inteligence.“
Vlastimila Kosorínová
Kde bylo, tam bylo, kdysi dávno přivandroval z dalekého Saska do královského města Olomouce hodinářský mistr Antonín Pohl. Zhotovil na městské radnici veliké bohatě zdobené hodiny, kterým nikde ve světě rovných nebylo.
Olomouc je plná příběhů. Sbírám střípky a ukládám do mozaiky. Některé kousky mi stále chybí, některé jsem možná uložila špatně. Nejsem ani historik, ani Olomoučák.
Mám ráda příběhy o lidech, i o věcech. Příběhy z klikatých uliček starého města jsou zaprášené, ty z dětských hřišť mají otlučená kolena. Ten, který píši, byl zakutálený v čekárně u zubaře.
Vysoké Tatry mám pod kůží. Jejich hřebeny a průzračná plesa, skalné chodníky ohrazené klečí. Louky s nízkou travou, kde kvetou horské zvonky. Když máte štěstí, uvidíte pasoucí se kamzíky tam někde vysoko ve skalách.
Cukrárna ve Velkých Losinách, myslím tu u zámku, je boží. Z dálky vítá vůní čokolády. Na pultě různé druhy pralinek, ve skleněné vitríně zákusky. Některé znám, s ostatními se postupně seznámím.
Každý se těší na Vánoce. Já taky, přestože vím, že to bude stejný. Žiji v domě pro seniory, to je moderní pojmenování pro staré a nemohoucí. Rozhodla jsem se sama. Nikoho blízkého už nemám, prostě jsem to nezvládala.
