Určitě i vy to uhádnete, ano je to Milada, jezero, které nezklame v žádném ročním období. Sbalit pár věcí pro nás a pro pejska je hračka a už jsme dole u auta. V tom se do nás opřel takový poryv větru, že jsme na chvíli zaváhali, jestli to nemáme odpískat. Naštěstí představa procházky kolem vody byla silnější a tak šup do auta a jedeme.

Tentokrát jsme zvolili trasu z Roudníků, je tam sice kopec, ale díky všednímu dni je parkoviště skoro prázdné a poskytuje i stín našemu autu. Je jasné, že ani návštěvnost nebude velká. A opravdu, cestou kolem vody jsme potkali pár lidí, několik pejsků, ve vodě labutě, které si hrály na schovávanou, že jim koukala jen zadní část těla. Asi právě svačily. Jak se tak loudáme kolem vody, zjišťujeme změnu na nebi. Místo azurového nebe se začaly tvořit tmavé mraky, které nevěstily nic dobrého. Musím přiznat, že to vypadalo docela impozantně. Otočili jsme to zpátky a stejnou trasou jsme se vraceli na parkoviště. Trochu jsme cestou zmokli.

Chtěla jsem si vyfotit ještě kostel, tak mi Petr u něj zastavil. Vyfotila jsem, co jsem potřebovala a vidím paní, jak jde s koníkem. Jsem slušně vychovaná, tak jsem se jí zeptala, jestli si ho můžu vyfotit, řekla, že samozřejmě ano. A pak se mě zeptala, jestli bych ji mohla vyfotit taky, že nemá s koníkem žádnou fotku. Díky, že máme chytré mobily, udělala jsem pár fotek, dala mi své telef. číslo a po kontrole doma jsem ji fotky poslala, moc se jí líbily. Věříte, že jsem měla dobrý pocit, že jsem mohla někomu udělat radost? Vysvětlila jsem jí, proč fotím, řekla jí o íčku, kam píšu články a dávám fotky. Možná přibude další íčkařka.

Tak se se mnou pojďte projít kolem Milady a vychutnat si, jak se umí příroda během pár hodin dokonale změnit. Ta bouřka a liják se asi za půl hodiny po příchodu domů opravdu spustily. Nestyďme se za dobrý skutek, přeji všem krásné léto.