Zdenka (71): Největší lásku jsme prožívali před manželovou smrtí

Jsou to už dva roky, co manžel podlehl těžké, nevyléčitelné nemoci. Dlouhé dva roky, ale jako by to bylo včera. Každý den na něj intenzivně myslím, na jeho odcházení, které bylo smutné a zároveň krásné.

Když jsme si vyslechli od ošetřujícího lékaře nekompromisní verdikt, že manželovi zbývá do konce života několik měsíců se slovy „zkuste si je užít co nejvíce,“ zůstali jsme jako zkoprnělí. Máme si je užít? Jak? Copak si člověk může něco užívat, když ví, že brzy bude konec? Jenže to jsem tehdy nevěděla, kolik psychické síly v sobě můj muž najde. Naplánoval naši poslední dovolenou, do Toskánska. Navštívili jsme nádhernou vinařskou oblast Chianti a užívali si krásné výhledy na vinice, dva dny jsme strávili v překrásné Florencii a nechali jsme se unášet její atmosférou. Vždy, když jsme si sedli na vínko či na kávu, manžel, který se mnou za celý život skoro nepromluvil, se rozpovídal, vyprávěl mi o svém dětství, o svých rodičích, vzpomínal na naši svatbu, na naše dovolené s dětmi, na své zážitky z práce. Já jsem ho pokaždé nechala mluvit, tiše jsem poslouchala a nenápadně si otírala slzy…

Po návratu domů se manžel pustil do úpravy domu. Zajistil rekonstrukci koupelny, nechal vyměnit plynový kotel, opravit chodníky kolem domu, zařídil revizi elektřiny, komínu, zkontroloval pojištění domu i auta. U notáře jsme vyřešili rozdělení majetku s dcerou a synem. Prostě snažil se udělat co nejvíce proto, abych po jeho smrti nemusela řešit nějaké problémy.

Také jsme si jednou týdně zašli do divadla či na koncert, večer si dali deci bílého vínka, poslouchali jsme jeho oblíbenou hudbu a vzpomínali na všechno hezké, co jsme spolu prožili. Jaroušek byl milý, něžný, pozorný, kupoval mi květiny, tu a tam mě jen tak letmo políbil, řekl mi „lásko“, dělal věci, které jsem u něj za celé naše společné soužití nezažila. Jako by to byly naše druhé líbánky. Kolikrát jsem se musela přemáhat, abych zadržela slzy, snažila jsem se usmívat, ale když pak večer manžel usnul, spustily se mi proudy slz.

Nakonec to bylo třináct měsíců od doby, kdy nám lékař oznámil diagnózu. Ačkoli se manžel moc snažil, viděla jsem, jak mu ubývají síly. Poslední dva měsíce už nevyšel z domu, ztrácel se mi před očima a nevydržel bez náplastí proti bolesti. Věděl, že jeho čas se krátí, ale nikdy si nepostěžoval, byl statečný až do konce.

Dnes mám z toho všeho smíšené pocity. Na jednu stranu jsem ráda, že jeho odcházení nebylo jen smutné, zároveň si říkám, proč jsme takto krásně nežili dřív. Mohli jsme si užívat života v době, kdy byl ještě zdravý. Jarda byl sice vždy docela hodný chlap, nikdy jsme nezažili nějaký vážný konflikt, ale také jsme se jeden druhému nějak zvlášť nevěnovali. Vlastně se vždy soustředil především na svou práci, čas od času jsme se setkali s přáteli, ale večery jsme vlastně trávili každý po svém, moc jsme si společně nevyprávěli, až ten poslední rok.

A tak teď každý večer sedím a přemýšlím o našem životě, o tom, co jsme mohli dělat líp a trochu se tím užírám. Ale možná je to normální, možná, že podobně přemýšlejí i jiné vdovy.

(Pozn. redakce: Napsáno pro neziskový projekt vdovyvdovam.cz. Jméno autorky je na její přání změněno, fotografie je ilustrační)