Anabáze s betlémským světlem

Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do ostatních míst naší republiky, Betlémské světlo. Přivezla jsem si ho do vánočně vyzdobeného domu den před Štědrým dnem na zapálené svíčce ve staré bandasce na mléko.

Představili jsme si s mým mužem, odkud se k nám malé, ale svým významem tak obrovské světlo dostalo, a i naše nálada se vánočně naladila.

Vzápětí jsem i vzpomněla na svoje rodiče, kteří už teď sami žili a bydleli nedaleko od nás, a řekla jsem si, že i jejich obydlí musí toto světýlko zdobit, aby i oni se cítili slavnostně jako my dva s manželem.

Stejně jsme byli domluveni, že jim připravím a dovezu štědrovečerní večeři. Trvali totiž na tom, tento den chtějí trávit sami ve svém domově, a ani za nic se nedali přemluvit, aby večer byli u někoho z nás čtyř dětí.

Když jsem se ráno 24. prosince podívala po probuzení z okna, rozbolely mě oči z bílé nadílky sněhu, kterou nás nebe poctilo. Sníh padala padal a k poledni už ho bylo všude požehnaně.

To bylo sice krásné, sníh k Vánocům neodmyslitelně patří, ale jak se teď dostanu se čtyřmi taškami narvanými dárky, jídlem, cukrovím a ještě bandaskou s betlémským světlem k našim? Přes hromady sněhu, které jsme nestačili odhrabat, bylo naše auto nepoužitelné, nezbývalo, než nabalit tašky na jízdní kolo a jít pěšky.

K našim jsem to opravdu neměla daleko, za normálního počasí bych cestu zvládla za pět minut. Teď jsem však byla nucen jít pěšky a když jsem vyrazila z domu, začalo, jako naschvál neuvěřitelně foukat a ze severu se sypal pichlavý, mokrý sníh. Uchopila jsem kolo do zkřehlou rukou uprostřed řídítek, do druhé vzala bandasku se svíčkou a postupujíc vpřed jala jsem se čelit bílým přívalům.

Balancovala jsem na mokré vozovce, kolo mi neustále podjíždělo vlevo, vpravo, ke všemu mi začaly slzet oči a nepříjemně téct z nosu.

Utřít jsem se neměla jak, proto jsem před každým pocestným a proti mně jedoucímu autu odvracela tvář.

Konečně jsem, zmáčená, slzící, s nudlí u nosu a křečemi v rukách i nohách, doštrachala k našim.

Smaženou rybu, bramborový salát, vánoční omáčku, cukroví, ale hlavně hořící svíčku jsem šťastná, že jsem vše dovezla v pořádku, vyložila na kuchyňský stůl a rodičům vzlykavě líčila moji vánoční Kalvarii.

„Tak si nam to všecko fajně přinesla,“ promluvil táta, který neodolal a už si z mísy nabíral bramborový salát, a se slovy „ale včil tu svičku zhasnu a zapalim ju až večer, až tu ešče baj něvyhorem“ a fouknul do plamene.

Mnou tak opatrovaná svíčka zhasla a my s maminkou jsme zůstaly stát jako Lotova žena a obě jsme šokem oněměly.

Dnes už na tuto anabázi s Betlémským světlem vzpomínám s úsměvem, zvlášť, když to byly poslední Vánoce, kdy byl náš táta mezi námi.