Idol, nebo vzor? Nebo jen být sám sebou

Máminy boty a plesové šaty, blýskavý staniol - rekvizity potřebné pro princeznu se zlatou hvězdou. Čelo poškozené nevhodným lepidlem se uzdravovalo čtrnáct dní.

Ach jo, tenkrát, kdy můj idol byla princezna Lada! Na výsluní nevydržela dlouho, protože ji na pár dní vystřídalo strašidlo Barbucha vzápětí vyměněné za medvídka Pú.

Jak se vršily roky mého života, tak se v nich zobrazovaly postavy vymyšlené i žijící. Pubertou mě provázel zpěvák Pavel Novák. Nejen proto, že se pár měsíců živil jako učitel tělocviku a biologie, ale hlavně kvůli líbivým melodiím jeho písniček. S pohledem do minulosti jsem si uvědomila, že jsem se nikdy nechtěla stát tím, koho jsem zrovna v té či oné obdivovala. Mně se ty živé i neživé postavy jen líbily, a i když jsem si vystřihovala jejich fotografie z novin a časopisů, nějak mě minulo období frenetického nadšení.

První fiktivní postava, o které jsem velmi dlouho přemýšlela, byl hrabě Monte Christo. Bože, jak jsem mu fandila, když se pomstil všem, kteří stáli za jeho čtrnáctiletým uvězněním. Ke knize se vracím, a pokaždé najdu nějakou maličkost, která mi unikla. A pak, jednou, hluboko za pubertálním věkem, jsem o aktu pomsty začala uvažovat v širších souvislostech. Gloriola, kterou jsem pro sebe kolem Edmonda Dantese vytvořila, začala blednout. Msta provedená na všech aktérech spiknutí postihla i nevinné lidi a mně přinesla několik otázek: Dostalo se mu patřičného zadostiučinění? Povedlo by se mu to, kdyby nepřišel k tak velkému bohatství? Cítil pochybnosti po zničení několika rodin? Chtěla bych stát na jeho místě? Edmonde Dantesi alias hrabě Monte Christo, jsi pro mě vymyšlená literární postava, ke které se vždy budu ráda vracet. Ale idol?

Kdo je vlastně idol? Je to ten, koho někdo zbožňuje, obdivuje, ke kterému vzhlíží s téměř náboženskou úctou. Ačkoliv nejsem fanatická obdivovatelka, přece jenom jsem si ve stáří našla někoho, kdo si obdiv zaslouží. Švýcarského tenistu Rogera Federera kvůli jeho charisma, vitalitě, přístupu ke sportu, výkonům, ale také eleganci, se kterou se na kurtu pohyboval. Jeho myšlenka: "Je milé být důležitý, ale důležitější je být milý" ve mně evokuje pocit, že člověka zdobí skromnost a ohleduplnost. Jako vzor, sportovní vzor, bohužel u mě nezaboduje, neboť jsem na tenis celoživotní nemehlo.

Moje racionální postoje mi brání ztotožnit se s kteroukoliv literární, filmovou, historickou nebo současnou vymyšlenou postavou. Líbí se mi, ale jimi být bych nechtěla. Vlastně, představa, že bych převzala způsob života, řešení různých situací podle vzoru kohokoliv, je nepředstavitelná. Profesorka na střední škole byla pro mě vzorem při výběru literatury. Její život bych však žít nechtěla. Kolegyně z mého prvního zaměstnání mě nadchla přístupem k vedení domácnosti, ale převtělit se do jejího ostatního bytí? Ne.

Dvě osoby v mém životě zanechaly nesmazetelnou stopu. Jednou z nich je bývalý šéf s odpudivým zvykem kouřit cigarety hodně a všude. Po jeho návštěvě kanceláře jsem vždy dlouho větrala, což mělo za následek časté rýmy v podzimním a zimním období. Jeho rady mě budou doprovázet až na samý konec. "Kolegové, jednou třeba budete někomu velet, tak se mějte na pozoru. Musíte si zachovat spravedlivý přístup ke všem." A dodal větu, kterou bych nechala vysekat do kamene: "Pamatujte, že každá mince má dvě strany." Já jen mohu do nebe vzkázat: Díky, pane Stanislave Ráčku.

Dožila se jednaosmdesáti let, ale o tři dny "zmeškala" moji promoci. Dopoledne s bílým límečkem na černých šatech a rourou s diplomem v ruce, odpoledne ve strašnickém krematoriu bez bílé ozdoby. Radost a smutek. Zvlhlé oči, rozmazané oční linky, sežmoulaný kapesník, zpocené dlaně tisknoucí se k sobě jako dva silné magnety. Moje milovaná prababička odešla na věčný odpočinek. Stále ji vídávám, jak sedí na židli u okna, drdůlek šedivých vlastů, svraštělé ruce s hnědými skvrnami, pokroucené prsty obratně manipulují háčkem a přízí a vytvářejí další a další řady dlouhé záclony. "Jestli nechceš být budižkničemu, buď trpělivá," s očima upřenýma do klína mě upozorňnovala, když jsem dávala hlasitě najevo nespokojenost s pomalým řešením té či oné situace. "Nefňukej, může být hůře, když nejde o život, jde o enóno," uklidňovala mě při různých nezdarech.

Nedělat z komára velblouda, svým chybám se postavit čelem, umět se omluvit a život brát s nadhledem. Nevyřčené rady se daly vyčíst z babiččiných slov, pohledů, pohybů. Smysl pro humor, to je to, co jsem na ní nejvíce obdivovala. Když jsem ji slovně škádlila, zula si pantofel a snažila se ho po mně hodit. Nikdy se nejen netrefila, ale většinou ani nedohodila do cíle. Na moji poznámku - babi, ty jsi byla pěkné kvítko - se jen pousmála, na okamžik se zahleděla kamsi do dáli a láskyplnýma očima spočinula na své dceři jen o šestnáct let mladší.

Moje milá prababičko, jsi mi vzorem v mnoha ohledech, ale nikdy se nestanu tvojí kopií. Každý člověk je originál a od jiných osob se může nejen poučit, ale vzít si dobré i špatné příklady. Ty špatné proto, aby se jich ve svém životě vyvaroval, ty dobré ho budou určitě hřát u srdce. Tak, jako ty jsi byla jedinečná, pomáhala jsi mi, tak já se snažím být sama sebou a nesnažit se kopírovat život někoho jiného. I díky tvému velmi modernímu pohledu na svět.

Idol, nebo vzor? Nebo jen být sám sebou

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Více