Dagmar Zwyrtková
Žiju v Podkrkonoší. Rentiérka ve znamení Lva.
Obec: Rudník u Vrchlabí
Povolání: důchodce
Po silnici si to šine hráškově zelená škodovka R Coupé, v oknech má apartní květované záclonky. Za předním sklem se rýsují mladé tváře muže a ženy, v očích jim jiskří rozechvělé očekávání. Osud jim nachystal do cesty tak významnou křižovatku, až se jim tají dech!
Dagmar Zwyrtková
Celý život jsem pracovala s lidmi, a to ve třech dost odlišných oborech (školství, finančnictví, justice). Bývalo to neskutečně zajímavé, ale také dost vyčerpávající. Lidské osudy, povahy, chování, zvláštnosti před vámi defilují celou pracovní dobu, často i mimo ni.
Když člověk musí do práce denně dojíždět autobusem, bývá to zdrojem stresu a nepohodlí. Ale někdy se stane, že se přihodí něco, na co se později vzpomíná s úsměvem.
Když mi bylo pět, začal táta stavět dům. Ty roky naplňovala dřina, odříkání, přepočítávání financí, zábava musela stranou, ale život si přesto našel skulinku pro radost a veselí. Mám schovanou fotografii, na které je táta usazený v montérkách nahoře na míchačce a hraje na kytaru.
Před lety jsem viděla pořad o starých lidech. Redaktorka se jedné dámy úctyhodného věku zeptala, jestli se jí nestýská po minulosti, po mládí. Odpověděla: "Ne, proč? Mladá už jsem byla."
Je slunečný a horký červnový den. Už několik dnů si užívám vysněnou cestu do americké přírody. Zrovna máme za sebou skoro tříhodinový výstup v Národním parku Arches, jsme vyčerpaní úmorným vedrem, ale okolní scenérie jsou tak úchvatné, že nevnímáme hlad, žízeň ani únavu.
Když se řekne slovo "svatba", bývá to spojeno se zasněným úsměvem nevěsty, s trochu nejistým, ale zamilovaným výrazem ženicha, s pyšným leskem v očích rodičů. Pozvaní hosté se těší na pořádný mejdan, však se taky svatbě říká veselka a veselit se chtějí všichni. Proč by ne?
