Zima v roce 1959 byla přesně taková. Koncem léta jsme se přestěhovali do pohraničí, do vesnice nehostinného jesenického kraje a já začala chodit do druhé třídy. Chleba tu byl sice stejně jako jinde o dvou kůrkách, ale jak říkal můj táta, i ty kameny tady byly tvrdší. Do školy jsem to měla dva a půl kilometru, tři sta metrů od našeho domu byla nepropustná hranice Polské lidové republiky. 

A pak přišla první jesenická zima. Zima, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Přestěhovali jsme se z jihu rodného Slovenska, kde zimy byly sice mrazivě třeskuté, ale sněhu málo, jen tak, aby zakryl myší díry na polích.

Na hlavě mám mámin kašmírový šátek, hubertus zapnutý až na vrchní knoflík, na rukách tlusté palčáky a na nohách kostkované papuče na přezku a na nich šedivé galoše. Na černé obloze září hvězdy jako talíře a pod nohama křupe zmrzlý sníh. Přede mnou se sněhem prodírá moje máma a já za ni cupitám jako kůzle, máma mi šlape cestu až k prvním vesnickým domkům, možná tak osm set metrů daleko. Tam už projel koňský potah a vůz udělal koleje a ještě kousek dál je prohrnuto traktorem. Byla jsem malá a často mě mezi sněhovými mantinely nebylo ani vidět. Ano, to byly jesenické zimy.

Po více než šedesáti letech mi začátek letošního prosince tu zimu padesátého devátého roku připomněl. Zase vidím tu černovlasou holku, která ve sněhu šlape do školy, za nehty ji zalézá mráz a odpoledne sjíždí kopeček od hranic na dřevěných sáňkách, které ji vlastnoručně vyrobil táta. Ale rozdíl tu je, samozřejmě, z té letošní nadílky už nemám takovou radost. 

Zima nás tak trochu překvapila, jesenické zimy už nejsou to, co bývaly. Alespoň tady u nás v pohraničí. A my, co pamatujeme tuhé zimy našeho dětství, plné sněhu, mrazu a červených dětských tváří, se snažíme chodit pomalu a opatrně. Někdo by mohl možná říct, že se šouráme, ale my jen nechceme spadnout a zlomit si nějakou osteoporézou prolezlou kost. V našem věku už ty pády více bolí.

Ale nějak nemám chuť patlat se ve svých pocitech, které ve mně letošní rozdováděný prosinec vyvolává. A tak ve volnou chvíli vezmu fotoaparát, na vodítko Rexíka a šlapu cestou necestou, protože cesty se lesknou uhlazeným a uježděným sněhem a kloužou. 

Je mi líto ptáků, letos jim na stromech a keřích zůstalo jen velmi málo zásob. Zima je teprve na začátku a rakytníkové i šípkové keře, stejně jako jiné jsou už dávno holé bez plodů. Na stromech nezůstala jablka a tak, přemýšlím, jestli dostatečně sypeme do krmítek. Já mám krmítko na našem dvorku a na něm se střídají sýkorky, brhlíci a červenky, ty mně dělají největší radost. Způsobně vezmou do zobáčku zrníčko slunečnice a odletí na nejbližší větvičku, kde noblesně posnídají. To když přiletí kos marnotratník rozhazuje semínka na všechny strany. 

Tak co, přátelé, sypeme, sypete?

Pokud máte chuť, pojďte se podívat na mé fotky z první sněhové nadílky roku 2023.