Špatná noc, nad ránem jsem se vzbudila a do budíku jsem už nezabrala. V ranním autobuse je vydýcháno, školní mládež pospává. Je leden, takže tma a číst se nedá. Snažím se udržet hlavu vzpřímenou – holka, to dáš, vydrž, zbývá dvacet minut! Najednou střih, autobus stojí, všichni lidé vystoupili, jsme na místě. Jasně, usnula jsem jako podťatá, ještě že jezdím až na konečnou.

Řidič už zavřel dveře, rozbalil si svačinu a pustil nahlas rádio. Neviděl, že tam ještě sedím (nejsem zrovna vysoká). Zvedám se ze sedadla a jdu k němu. Nesměle špitám: "Můžete mi prosím otevřít dveře?" Nic, rádio jede skoro na maximum. Tak jsem se nesměle dotkla jeho ramene...Řidič zkoprněl, nadskočil na sedadle, až mu málem vypadl ten chleba, a zíral na mě s nefalšovaným děsem v obličeji, jako by spatřil ducha. Naštěstí to rychle rozdýchal a vypustil mě ven. Uf! Zvládli jsme to oba.

Podobná situace nastala jindy a s jiným řidičem. Z autobusu postupně vystoupili všichni kromě mě (a řidiče, pochopitelně). Seděla jsem hned za ním, dobře ukrytá za přepážkou řidičského sedadla. Šofér usoudil, že je ve voze sám. Rádio na plné pecky, houpal se do rytmu veselé písničky, lehce přizvedl levou hýždi, potom druhou a pořádně si pšoukl. Konečná. Zamířím ke dveřím a periferním zrakem vnímám ten úžas, když řidiči vše došlo.

Na závěr trochu tromantiky...Opět ranní autobus, zimní temnota venku i uvnitř, řidič milosrdně zhasl, aby se dojíždějící žactvo dospalo. Ale rádio si pustil, aby snad neusnul jako ostatní. Zrovna běžel pořad o Francii, byla to beseda s někým, kdo žil v Paříži, mluvili o různých zajímavostech. Rozhovor přerušil hudební vstup – šlo o slavnou píseň z r. 1969 "Je t´aimé...moi non plus", duet nahrál Serge Gainsbourg s Jane Birkinovou, nejspíš ho znáte, byl to docela velký hit.

Blížíme se k další zastávce, stojí tam nějaký rozespalý studentík. Dveře autobusu se otevírají a hoch nastupuje přesně ve chvíli, kdy se z rádia ozývá závěr té písně, vášnivé milostné vzdychání. Kluk se užasle zahleděl do útrob temného autobusu a chvilku váhal, jestli ještě nespí. A pak si koupil lístek a mně zůstal jen zvláštní pocit okouzlení z toho prchavého okamžiku.