A pořád se musíte usmívat a zvládat všechno s maximální profesionalitou. Někdy je všeho až tak moc, že je toho je příliš. A pak se někdy dějí věci nevídané!

Ten den byl bláznivý už od rána. Jeden telefonát za druhým, do toho klepání na dveře, maily chodily v nebývalém počtu a kolegyně měly každou chvíli důvod přijít něco důležitého probrat. Další telefon: "Potřebuji mluvit s paní Zwyrtkovou." Já na to: "U telefonu." A za chvíli zas a znova. Pak někdo zaklepal na dveře, vstala jsem od počítače, obešla stůl a šla ke dveřím. Za nimi stál neznámý člověk a zeptal se: "Je tady paní Zwyrtková?" Já na to: "U telefonu..."

A o něco později opět zvoní telefon. "Dobrý den, tady je Habrman." A mně ujelo: "Dobr den." Na druhé straně strnulé ticho a já se snažila ovládnout, abych se do toho sluchátka nerozchechtala.

Probíhala konzultace se 14-letou slečnou, přišla v doprovodu své maminky. Paní měla evidentní potíže s mluvením: Pořád tak nějak divně klapala čelistmi, vysouvala a zase zasouvala bradu, slova jen tak tak protlačovala ven. Usoudila jsem, že ji zlobí zubní protéza. Po chvíli zase klap klap, zacvakala zuby a optala se: "Máte talířek?" A ze mě vylítlo: "Na zuby?" Nevěřícně se na mě zahleděla a řekla: "Ne, upekla jsem vám štrúdl." A skutečně ho vytáhla z tašky. Když já si opravdu myslela, že jí vypadává protéza. Dcera dostala neovladatelný záchvat smíchu, konzultace momentálně nemohla pokračovat...

Nahlásila jsem zaměstnavateli poruchu tiskárny. Pracovník servisu výpočetní techniky se jmenoval Macek. V posledních několika dnech jsem musela chodit tisknout dokumentaci ke kolegyni, nervy mi tekly proudem při tom obrovském množství papírů, co člověk denně potřebuje vytisknout, podepsat, někam poslat či založit. A Macek mlčí.
Zazvonil telefon. "Dobrý den, Macek, můžu k vám dnes přijet?" A už se nedostal ke slovu: "No to je super, že voláte, už pár dnů pomalu na nic jiného nemyslím, už bez toho vůbec nemůžu pracovat. V kolik můžete být tady? Tohle se nedá vydržet. Hlavně přijeďte co nejdřív!"
Pozdě odpoledne Macek dorazil. Jenže to nebyl servisní technik, ale klient Macek! Zírala jsem na něho jako na strašidlo. I on na mě hleděl takovým nebývale zvláštním pohledem a opatrně, nesměle mě pozval na večeři... Celá rudá jsem mu vysvětlila, že došlo k velkému nedorozumění. Servisák Macek dorazil o den později.