Všechno je špatné. Proč často a rádi podléháme pocitu zmaru

Jak se máš? Ale, to víš, v našem věku to už nestojí za nic. Trápí tě nějaká nemoc? Ale, to víš v našem věku už máme všichni nemocí plno. Takové řeči jsou časté a mnohdy se jich dopouštějí i lidé, kteří sami sebe považují za optimisty.

Přibývající léta jsme si totiž zvykli popisovat dvěma poněkud extrémními způsoby.

Ten jeden je zhruba takový: Když někdo stárne, musí počítat s tím, že už bude jen hůř.

Ten druhý: Za žádnou cenu nepřiznat, že hůř je, naopak je třeba předstírat, že stáří je ta nejlepší životní kapitola.

Jak už to bývá, nejlépe životem proplouvají lidé, kteří jsou schopni pohybovat se mezi těmito dvěma extrémy, což je ale v dnešní době dost těžké.

„Nedávno mi říkala jedna paní v seniorském věku, že se bojí známým a dětem říkat, že se má dobře, protože se setkává s názory, že penzisté mají příliš velké důchody, vlastní byty, že se mají skvěle na úkor mladých lidí. A tak si prý raději občas pěkně postěžuje, což se podle ní od důchodců více očekává. To mně připadalo poněkud děsivé,“ říká terapeutka Jana Novotná.

„Připadám si jako bílá vrána. Už jsem přestala chodit do našeho klubu seniorů, protože tam všichni jen nadávají. Také jsem vystrašená z toho, kam se svět ubírá, mám strach z války, z toho, co čeká vnoučata. Ale když to vezmu kolem a kolem, mám se dobře. Žiju ve svém malém bytě, z penze vyjdu, zbyde mi na malé radosti, oblečení nosím dvacet let staré, šminky už nepotřebuju, stejně nepomohou. Tak proč bych si měla pořád na něco stěžovat, skuhrat? Když se mě někdo zeptá jak se mám říkám, že skvěle a vidím, jak jsou z toho báby vždycky zaskočené,“ říká sedmaosmdesátiletá Zdenka.

Vnímání toho, jak se máme, je značně subjektivní záležitost. „Lidé se často zdravotně cítí hůř, než na tom ve skutečnosti jsou. Zároveň ale máme pocit, že naše duše nestárne a mluvíme o tom, že bychom chtěli žít do vysokého věku, ideálně do devadesáti tří let. Svou budoucnost však vnímáme od momentálního bodu, tedy od věku, ve kterém právě jsme a mnohdy si nedovedeme představit, jak se budeme cítit v budoucnu,“ říká psycholog Tomáš Vašák.

Je to paradox. Z několika výzkumů v poslední době vyplynulo, že se většina lidí chce dožít vysokého věku, ale souběžně uvádějí, že ze stavu světa nemají dobrý pocit, že se budoucnosti bojí. Takže tady chtějí být sice dlouho, ale zároveň říkají věty typu: svět za nic nestojí, nic není jak bývalo, všechno jde k horšímu….

Každý volí jinou cestu, jak se s přibývajícími léty a měnícím se světem vypořádat. Tady je příklad jednasedmdesátileté Marty, která vypráví: „Nevadí mi skuhrající lidé, mám je radši, než ty věčně vysmáté takzvané optimisty, kteří mi říkají, že se mám každý den ráno zamávat sluníčku a každý večer si sepsat, co krásného mě potkalo. Ten současný moderní pseudoptimismus nesnáším a proto záměrně své známé štvu ironickými poznámkami. Myslím, že ke stárnutí trocha ironie a vtipu sedí víc než infantilní hraní si na šťastné bytosti.“

Na čím dál více lidí působí negativně fakt, že se běžnou součástí veřejného prostoru staly urážky, vulgarity, neověřené zprávy mající jediný cíl – vyvolat nespokojenost, paniku, strach, obavy, závist.

„Nyní si můžeme vymyslet jakoukoli lež či pomluvu a najde si své čtenáře. Vinou sociálních sítí a internetu zmizel filtr, kterým dříve byli novináři, editoři. Kdybych v devadesátých letech mluvil s novinářem a označil nějakého odborníka za pitomce, novinář by to nevydal, chtěl by důkazy, zdroje, znemožnil by šíření jednostranné pomluvy. Dříve se pomlouvalo a kritzovalo u piva. Dnes už nejsou izolované ostrůvky nenávisti, nyní se nenávist šíří a dostane se ke spoustě lidem,“ uvedl psycholog Vašák. A právě to je často příčinou mnoha zmatků, nespokojenosti, pocitu, že na světě je všechno špatné. Stačí na internetu a na sociálních sítích strávit hodinu a člověk dnes rozhodně nemá pocit, že život na tomto světě má smysl, natož aby byl ještě k tomu příjemný.

Takže se nikdo nemůže divit, že když pak člověk po takové internetové náloži polopravd, nepravd, pomluv a podivných výkřiků nespokojenosti, vyrazí do ulic a někdo se ho zeptá, jak se má, zaskučí a zanadává si. Má pak pocit, že přece nemůže říct: mám se dobřě. I kdyby náhodou ten pocit opravdu měl.

Existuje cesta ven? Samozřejmě. Uvědomit si, že je naprosto přirozené, že někdy je lépe a někdy hůře a svět nikdy nebyl jednoduchý. Jen se lidé dříve ve svých pocitech tolik nešťourali. A tak možná, že otázka „jak se máš?“ je vlastně zdraví škodlivá. Že bychom ji měli vyřadit ze slovníků. Protože odpovědět na ni je hodně těžké.

Všechno je špatné. Proč často a rádi podléháme pocitu zmaru

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více