Co skrývala půda

Je to hmatová, čichová, zraková a sluchová vzpomínka z mého dětství. Červivé houby, lodní kufr, mrtví Rudoarmějci a zvony.

Bydleli jsme v 700 let starém mlýně v Náchodě. Měl metrové kamenné zdi a velkou půdu. Na tu vedlo 20 nebo snad 25 dřevěných schodů. My tam skladovali dříví, protože v prvním poschodí, kde jsme bydleli, se nevešlo. Jako malý jsem každoročně obdivoval silné muže, kteří nosili nahoru celá kola. Kolo byl do kruhu natěsnané dříví, svázané drátem, aby se nerozpadlo. Takže jste ho mohli vzít a opatrně přenášet jinam. Jednou jsem si to zkusil. Bylo těžké a už na třetím schodu se mi rozpadlo, takže polínka letěla dokonce až do přízemí, kde bydleli Krieglovi. O ty v příběhu taky půjde, protože měli vedle nás půdu. Krieglovi byli neodsunutí Němci, pan Kriegel byl kostelníkem a měl dva syny. Jeden po válce odešel do Západního Německa, kdežto druhý zůstal tady. Byl to těžký invalida, neměl nohu a musel jezdit na vozíku, který pohaněl rukama točením převodového řetězu.

Hmat. Když mi bylo nějakých dvanáct, třináct a táta měl stále zákaz výkonu povolání (součást trestu ještě z 50. let), tak jsem začal sekat dřevo na malé kousky. Na půdě byla malá sekyrka, hlavně tam však byly obrovské trámy. Tak velké a bytelné, že jsem je stěží obejmul. Právě na jednom trámu jsem sekal a dosud si vzpomínám, jak jsem levou rukou šátral v hromadě dřeva a hledat velké kousky vhodné k rozštípání, v pravé ruce sekyrku. Nikdy jsem se nesekl, jen ten „hmatový pocit“ z drsného povrchu dřeva mi zůstal.

Čich. Na druhém konci byla půda, která patřila Krieglovým. Rádi sbírali houby a každý rok na konci léta a na podzim se z jejich půdy linul neskutečný pach. Červi do hub nalezli jako do autobusu, neboť Krieglovi krájeli houby na dost tlusté kousky a nechávali je tam dlouho. Dnes bych ve svém věku odhadl, že to bylo kvůli tomu, jak je bolely nohy, a umím si představit, že s cestami na půdu přes dvě patra šetřili.

Zrak. Mezi oběma „malými“ půdami byla tzv. velká půda. Ta byla taky naše. Měli jsme tam všechno možné, hlavně však u komína trůnil obrovský lodní kufr. Tam jsem jako kluk obdivoval místo na šaty a na obleky na ramínkách (dalo se tam schovat!) a mnoho všelijakých zásuvek (čili klukovských skrýší pro drobnosti, jako byl prak). Vždy mi však padl zrak na barevný erb s vyšívaným nápisem V. J. Bartoň, rytíř z Dobenína. To na mě dělalo velký dojem. Už jen mít kufr po rytířovi znamenalo, že jsem se měl ve škole čím pochlubit.

Bartoňovi byli majitelé textilních továren na Náchodsku a filantropové. Po válce je za to stihl samozřejmě trest – přestože odmítli spolupráci s protektorátním režimem a uchovali si svou čest, byl jim odejmut veškerý majetek, kterého se do té doby sami nevzdali. Drobný majetek, zejména z náchodské Bartoňovy vily, byl v dražbě rozprodán zájemcům. No a právě takhle jsme se k tomu lodnímu kufru dostali.

Když jsem se stěhoval z Náchoda, vzal jsem si ten krásný, i když vzhledově notně zašlý, kufr, protože se do něj hodně vešlo a měl po stranách ucha, za něž se dal odnést. Když se mi později nevešel do libereckého paneláku, dali jsme ho kamarádovi Jirkovi, bratranci mé ženy, protože se mu moc líbil. To bylo přibližně v roce 1980. Někdy v 90. letech se Bartoňové mohli vrátit do Česka a získali zpět například krásný zámek v Novém Městě nad Metují. Když se o nich Jirka dozvěděl, nabídl jim jejich lodní kufr a oni ho s radostí přijali. Tak skončila krásná plavba lodního kufru kolem Čech!

Proč jsem o půdě vlastně začal psát

Sluch. Na velké půdě, na trámu až u krovu, stála řada pěkně dle velikosti seřazených zvonů. Bylo jich osm nebo možná deset, nejmenší byl vysoký asi tak 10 centimetrů, největší snad 40. Co bylo důležité: každý vydával na stupnici jiný tón, takže se z toho daly zvonit nádherné kombinace. Bohužel si to se mnou tehdy nikdo nechtěl hrát.

Některé zvony měly důležitý úkol v tátově hudební skladbě. Musím uvést, že otec byl učitel hudby, dirigent několika dechových hudeb, organizátor hudebního života na Náchodsku a příležitostný skladatel. Několik let po osvobození Československa složil táta čtyřvětou skladbu, podobnu symfonii, avšak pro velký dechový orchestr. Jmenovala se Běloves volá a byla motivovaná bitvou v Bělovsi 9. května 1945 večer. Tehdy už celá země slavila osvobození, avšak do Náchoda se sovětské jednotky ještě nedostaly, třebaže Němci houfně prchali. Na celnici v Bělovsi přijela až večer první malá bojová jednotka. Naši lidé ji radostně vítali. Avšak od Náchoda se nečekaně vrátily tři tanky esesáků a ještě další skupina SS. Vyvedli Čechy i Sověty z budovy celnice, kam se schovali, a většinu postříleli. Tato bitka však měla rázný konec, protože z Kladska už jela Gatčinská divize generála Zajončkovského a nacisty zničila nebo s pomocí Čechů odzbrojila.

To bylo třeba vysvětlit, aby bylo jasné, k čemu ty zvony. Otec napsal Běloves volá ve čtyřech větách. První byla o Náchodě s písničkou Náchodský zámeček vrrršku kulatýho. Druhá, pomalá věta se jmenovala Poroba a líčila dobu okupace. Třetí věta byla o bitvě u Bělovse a čtvrtá byla, jak bylo tehdy běžné, směsí českých a ruských písní a tanců, čili oslava vítězství. V posledních dvou větách se právě uplatnily ty zvony. Přitom ve třetí větě, což byla docela názorná hudební bitevní vřava, použil skladatel dokonce kulomet. A to tak, že bubeník pan Vondráček z Plhova bubnoval paličkami do sedadla dřevěné hospodské židle. Ty byly tehdy běžné, jistě je pamatujete, prosté dřevěné židle s kruhovým sedadlem.

Nutno říci, že to byla velice zdařilá skladba. Ten faktický základ trochu kulhal v tom, že bitva u Bělovse nebyla v kontextu roku 1945 nijak důležitou bitvou, nýbrž jen malou bitkou, avšak Náchoďáci na ni byli tak pyšní a znamenala pro ně takové trauma (řada mrtvých spoluobčanů atd.), že ji začali běžně nazývat bitvou. Také bych měl poznamenat, že v Náchodě se neříká česky správně například z Bělovsi, ale z Bělovce nebo dokonce z Bělouce.

Zvony se tedy uplatnily ve třetí a čtvrté větě, jenže po několika úspěšných vystoupeních se skladba přestala hrát, nejspíš i proto, že její autor začal být politicky nežádoucí a měl zákaz působení v Královéhradeckém kraji.

Jak to dopadlo? Úplný happyend to není. Měli jsme starou střechu, kterou začalo na konci 60. let stále více zatékat, takže jsme měli na některých místech rozestavěné lavory a všelijaké mísy. Když k nám přišli dělníci, měli jsme velkou radost, že celou střechu opraví. To udělali, ale asi na památku nám ukradli skoro všechny zvony. Jen dva menší nám zůstaly, možná proto, že jsem si je jednou po svých dětských hrách odložil na rozlehlé půdě jinam. Jeden z nich jsem později někomu věnoval, no a ten zbývající, ten teď stojí přede mnou na stole, když píšu. Není vycíděný, ale zní krásně a připomíná mi jak naši půdu, tak tu časovou duhu mezi květnem 1945 a březnem 2024.

Fotografie:
Archiv A. Samka (9.květen), wikipedie (Bartoňova vila) a archiv O. Čepelky.

Mezi snímky vidíte náš dům uprostřed demolice, mrtvé vojáky Rudé armády před náchodskou celnicí, jednu z tátových dechových hudeb, první stranu letáku ke skladbě a tátou pečlivě napsaný řídící hlas.

Co skrývala půda

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více