FEJETON: O hromádkové nespravedlnosti

„Můj starej je pro běžnej život nepoužitelnej,“ hořekuje Lída. „Včera třeba odjel na kongres do Vídně, ale kdybych mu já nesbalila kufr, tak nad ním doteď stojí, v jedný ruce kartáček na zuby, v druhý poznámky ke svýmu referátu a jen čumí do prázdna. Ten člověk by beze mě byl úplně nemožnej.“

„Klid, Lidunko, třeba ti za tu láskyplnou péči přiveze Sachrův dortíček,“ uklidňuje ji Pepa, „nemůžeš přece od chlapa chtít, aby zvládal všechno. Ten tvůj skvěle umí vyndávat děti z ženskejch a holt teda neumí zandávat prádlo do kufru. Máš doma vyndavače a né zandavače, s tím se musíš smířit. Pro vysvětlení: tím uměním vyndávat děti z ženských Pepa připomněl fakt, že Lídin manžel Mirek je primářem porodnice, který osobně přivedl na svět většinu našich potomků i prapotomků.

Pepovu výroku o vyndavači a zandavači doporučuji věnovat zvýšenou pozornost. Především ženské by se nad ním měly seriózně zamyslet. Odhaluje totiž skutečnost, kterou ony dosud ke své škodě nepochopily a která zásadně ovlivňuje jejich pohled na svět mužů. Tuhle skutečnost bych nazval „Neměnný rub a líc výkonnostních schopností lidských samců.“ Historicky je totiž dokázáno, že každej chlap je v něčem vynikající, úžasnej, fantastickej, obdivuhodnej, ale v něčem zase totálně neschopnej, úplná nula, naprostý budižkničemu. S tím nikdo nic nenadělá, takhle to zařídil panbíček či příroda nebo co to vlastně nás chlapy stvořilo. Na jednu hromadu nám hojně nasypalo, na druhou se prostě zvysoka…, řekněme vykašlalo. Proto Mirek září na porodním sále a doma v obýváku tupě civí do prázdného kufru. Proto třeba kamarád Milan je sice mezinárodním mistrem v šachu, ale není schopen si zapamatovat, že vidlička se drží v levé ruce a nůž v pravé. Proto Karel, který je nesmírně šikovný na pletení velikonočních pomlázek a umí to z libovolného počtu proutků, se nikdy pořádně nenaučil zavazovat si tkaničky u bot a radši si celej život kupuje mokasíny. Dodnes mám před očima například scénu z dětství, kdy naše maminka s rukama v bok rozlíceně sděluje našemu tatínkovi: „Bóóóže, co ty seš to za strojního inženýra, když mi ani tu pitomou žehličku nedokážeš opravit. No dobrá, spravím si ji sama!“ A maminka si tehdy tu pitomou žehličku skutečně sama opravila. Protože pánbíček či příroda nebo co to vlastně ženy stvořilo, jim nasypalo na všechny hromádky dostatečně a na žádnou se nevykašlalo. Je to nespravedlivé, ale nikdo s tím nic nenadělá.

Ještě jeden aspekt historicko-vývojové odlišnosti mezi muži a ženami je potřeba v této souvislosti připomenout: Příroda či pánbíček nebo co nás chlapy vlastně stvořilo, nám nasypalo daleko víc na hromadu „Začínání“, než na hromadu „Dokončování“. Tomuhle ženské také moc nerozuměj. „Můj starej sice protáhl elektriku a zasekal mi zásuvku blízko k šicímu stroji, ale už půl roku ho nemůžu donutit, aby ještě zasádroval tu rejhu na kabel,“ stěžovala si tuhle Olina. No jasně, to znám, já měl doma podobnej průser. Vyrobil jsem dceři v dětském pokojíčku krásné spací patro a dlouho jsem pak poslouchal lamentování, kdy už konečně přišroubuju ty špryncle u schůdků, aby tam holka nemusela šplhat přes prádelník. Olina ani moje manželka nepochopily, že podobně jako většina ostatních žen mají doma začínače a né dokončovače. Takže své reklamace by měly spíš směrovat na přírodu či pánbíčka. My chlapi za to fakt nemůžeme.

Jak již bylo řečeno, při tvorbě nás lidí došlo k hromádkové nespravedlnosti mezi ženami a muži. Ženské mají všechny, my chlapi jsme byli o některé hrubě ošizeni. Pánbíček či příroda se tady prostě sekli, dnes už se těžko dá zjistit, jestli se tak stalo z nepozornosti, nebo ze zlomyslnosti. Nám mužům teď nezbývá než apelovat na ženy, aby v tom našem věčném soužití daleko víc čerpaly ze svých hromádek „Tolerance“, „Pochopení“ a „Odpouštění“. Třeba si u toho v duchu říkejte staré dobré přísloví: „Komu nebylo shůry dáno, holt v apatyce už nikdy nekoupí.“ Jménem lidských samců vám za to předem děkuji.

FEJETON: O hromádkové nespravedlnosti

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více