Tomáš Polák
„Zvířata to stejně mají na světě lepší než lidi,“ filozofuje Vilda nad skvělým ryzlinkem, který přivezl Lubošovi synovec z Moravy. „Proč já jsem se nenarodil třeba jako támhleta ryba,“ ukazuje na Lubošovo akvárium. „Co jí chybí?“
Tomáš Polák
Milda s Ančou si pořídili velkostatek. Teda on to není velkostatek, spíš jen taková plantážička. Co plantážička, ve skutečnosti je to plácek dvacet krát patnáct v zahrádkářské kolonii. Ale pro ně je to velkostatek a jsou tím úplně posedlí.
Z oken mateřské školky zní perličky dětských sopránků s doprovodem klavíru paní učitelky. Je to fajn, dokonce se na moment zastavím, abych si užil něžnou vehemenci, s níž mrňousci pějí o Nanynce, co šla do zelí.
Máme mimořádnou schůzi. Telefonicky ji svolal Pepa, že prej potřebuje poradit v zapeklité záležitosti a že to velmi spěchá. Oč jde se prej dozvíme na místě. Než zavěsil jen smutně naznačil: „Zařehtal na mě ouřední šiml a já to nezvládám.“
Zeptejte se lidí, co by nejradši udělali, kdyby měli dost peněz, a určitě vám většina z nich řekne, že by hlavně chtěli cestovat. Po krásných, tajemných a zajímavých místech světa. No, proč ne, poznávání jak to chodí v cizích krajích je bezesporu činností ušlechtilou.
František je kantor v důchodu. Celý život učil češtinu a dějepis na druhém stupni základky a ještě dnes si ho občas škola povolá na výpomoc. Má v zásobě nespočet srandovních žákovsko-učitelských historek a umí je skvěle vyprávět. Milujeme to.
Lidstvo je rozděleno do spousty názorově znepřátelených táborů. Tak tomu vždy bylo, je a bude. Každého z nás prostě životní zkušenosti, životní praxe či třeba nějaká ojedinělá událost dovedou pod ideovou vlajku, které je pak celoživotně věrný.
Luboš září širokým úsměvem: „Dámy a pánové, svět je krásné místo k životu. Nechť ptáčci pějí kantilény a květiny voní. Nechť andělé hrají na loutny, vlahý větřík se mazlí s vlnkami vod, objímá koruny stromů a něžně čechrá podušky strání. Já mám totiž SOS!“
