Epidemie v dobách temna

Koronavirová pohroma nebyla první ani poslední. Co je lidstvo lidstvem, každou chvíli se něco nachomejtne; tu mor, tu chřipka, tu virus. To je prostě jistý.

Bylo, nebylo. Kdysi dávno, v roce 1979, kdy jsme ještě žili pod jařmem komunismu, přepadla československou kotlinu zákeřná nemoc. Žloutenka, zvaná taky nemoc špinavých rukou.

Tehdy v tom roce 1979 to nebylo špinavejma rukama. Ne ne, tentokrát za to ruce nemohly. Tentokrát byly na vině jahody, a sice jahody z dovozu – až z bratrského Polska! V Polsku měli žloutenkovou epidemii o rok dřív. Tehdy milé Poláky nenapadlo nic lepšího, než hnojit jahodový plantáže lidskými výkaly. Jo, představte si to. Navíc pak jahody sbíraly stroje, které je čistily jen proudem vzduchu a rovnou je zmrazovaly. Pokrok nezastavíš. Zmrazené jahody i s hovínkama pak šoupli do pytlů a vlakem je odvezli v chladírenských vagónech rovnou nedočkavým Čechům do Opavských mrazírenských závodů, kde z téhle polské lahůdky vyráběli přimícháním mlíka a dalších ingrediencí nanuky za kačku. Mráz kopřivu ani hovínko nespálí. Tepelná úprava u nanuků nebyla, čímž měly viry ideální bejvák pro svoje rejdy.

Nanuk za kačku, a ještě k tomu jahodovej, to je přece nejlepší pochoutka na začátku léta.

No a tak se nám tu rozmohla žloutenková epidemie. Nakazilo se 40 000 lidí, nejvíc v okrese Šumperk, kde bylo asi nejvíc jahodovejch labužníků. Moc se o tom, na rozdíl od dnešních virtuálně zdatných a všeobecně svobodných časů, nesmělo mluvit, spíš se to tak nějak přecházelo a tutlalo.

Na začátku epidemie se v nemocnicích musela zbudovat infekční oddělení. I v té naší malé moravskotřebovské. Ředitel nemocnice rozhodl, že infekční oddělení bude ve stávajícím oddělení neurologickém, kterému velel můj tatínek. Táta se pak na dlouhé měsíce stal primářem infekčního oddělení. Vystřídal se mu tam například celý profesorský sbor místního gymnázia a celkově skoro půlka města.

Já jsem bydlela v Praze, měla jsem malou Terezku. K rodičům jsem pár týdnů nejela, ale pak mi otrnulo. Byly prázdniny a být v Praze se mi nechtělo.

U nás doma to páchlo dezinfekcí, stejně jako v celém špitálu. Táta si poctivě myl ruce a jeho personál taky.

Jednou přišel táta z práce pěkně naštvaný. Umyl si v předsíni ruce v přpraveném lavóru a unaveně se natáhl na gauč.

„Co se děje?“ ptaly jsme se s maminkou unisono. A táta vyprávěl, že jeden jeho žloutenkový pacient má akutní zánět zubu. Je jasné, že nemohl opustit infekční oddělení, a tak táta zavolal primářce Šedivé, která velela oddělení zubnímu. Žádal ji, aby se dostavila a zub pacientovi ošetřila. No a ta paní primářka odmítla.

„Chápete to? Ona odmítla ošetřit akutního pacienta! Prý by se mohla nakazit! To přece není vůbec myslitelný přece!“ zlobil se táta.

Pacientovi nasadil antibiotika a pak mu zub vlastnoručně vytrhl.

Týden nato přišel táta naopak celý rozjařený. Zase si umyl ruce, ale tentokrát se na gauč nenatáhl.

„Boží mlýny fungujou!“ jásal, „hádejte, koho jsem dnes přijal na oddělení? Milou paní primářku Šedivou! Pár týdnů si u mě pobude, a tentokrát se nebude muset obávat nákazy, až ji požádám o ošetření zubu nějakýho nemocnýho pacienta.“

Tehdy žádná tátova sestřička ani on žloutenku nechytili, přestože byli denně s nemocí ve styku. Dodržovali hygienu a polským jahodám se vyhýbali obloukem. Ovšem ten zápach dezinfekce se držel ještě dlouho potom, co se z infekčního oddělení stalo zase neurologické.

Soudruzi sice epidemii tutlali, ovšem jedno plus to mělo. Zavedla se povinná pasterace ovocných příměsí. Takže pokud naši polští sousedé hnojí dle tradičních zvyklostí, hovínka pasteraci nepřežijí.

Epidemie v dobách temna

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více