Naštěstí jsme bydleli přímo v nemocnici, a tak to tatínek neměl na svůj milovaný záchod daleko. Já jsem tuto jeho libůstku částečně zdědila a trvalo mi dost dlouho, než jsem se odhodlala navštívit i záchody cizí. Například na základní škole jsem na záchod poprvé vstoupila až někdy ve třetí třídě a trpce jsem svého odvážného činu litovala. Horší záchody snad byly jen na našem venkovském nádraží, kam noha uklízeččina jaktěživo nevstoupila a kde se nedalo určit, jestli je to záchod suchý nebo splachovací. Na druhém stupni základní školy to bylo maličko lepší, ovšem pokud to jen trochu bylo možné, odkládala jsem návštěvu a nosila vše na naši domácí půdu. To víte, dobrý hospodář...

Když jsem byla na gymnáziu a chtěla se stát světovou malířkou, rozhodla jsem se využít nepřítomnosti rodičů a náš domácí záchod vylepšit. Část prázdnin mezi prvním a druhým ročníkem jsem strávila zcela dobrovolně na malém prostoru velikosti vězeňské cely. Tou dobou jsem byla značně ovlivněná Egyptem, nástěnnými  malbami, zdobností starých letopisů a islámským uměním. To všechno jsem hodlala přenést na stěny našeho celkem prostorného záchodu. Rodiče odjeli na dovolenou a já nevytáhla paty z místnosti, jež se měla stát světoznámým stánkem všech druhů nástěnné malby. Hlídala mě maminčina sestra teta Vlasta, která měla dohlížet, abych nezvlčila a nelítala za klukama. Její největší starostí ovšem bylo dostat se  alespoň občas na záchod. Mě to strašně zdržovalo od tvůrčí práce, protože jsem měla na sklopeném prkýnku vyskládané barvy a štětce, toaletní papír nesl stopy použitých barev, a teta trvala na tom, že to musím před její záchodovou návštěvou uklidit. Pokaždé, když vylezla a já mohla zase dovnitř, lomila rukama a děsila se návratu rodičů. Myslím, že by mnohem raději odháněla pubertální nápadníky od našeho prahu než tohle.

Rodiče odjeli jen na týden, takže jsem nestačila pomalovat strop. Ovšem všechny čtyři stěny jsem zvládla, k mé spokojenosti a tetině zoufání.

Když se rodiče vrátili a tatínek se vrhl na konečně svůj záchod, ztratil na chvíli řeč, a to bylo co říct. Z jedné stěny na něj unyle koukala Nefertiti, rozvalená na loži pod palmami a pyramidami, z druhé zase Adam s Evou, jabloní a hadem, na zbývajících stěnách pak kopie různých středověkých maleb z kronik, kancionálů a kramářských písní.

Oba rodiče  stáli v němém úžasu nad výtvory své mladší dcery a teta jim dokola vysvětlovala, že s tou holkou nebyla prostě řeč, že z toho záchoda tejden nevytáhla paty, a že za to ona, teta, vůbec nemůže, že je holka hubená bledule, když nebyla na sluníčku a jídlo že ona, teta, prostě odmítla servírovat na záchodě, a tím pádem že holka skoro nic nesnědla a ona, teta, že to musela po ní furt dojídat, a to že tedy její cukrovce moc nesvědčí...

Teta se moc bála, že se naši budou zlobit, ale opak byl pravdou. Tatínek prohlásil, že máme nejkrásnější záchod v celém městě, že jsem šikovná, a že ten záchod nikdy nevymalují, aby i další generace měly možnost spatřit tu krásu.

Teta druhý den odjela a už mě nikdy nehlídala. Ačkoliv o dalších prázdninách by měla pěknou honičku, protože jsem ve svém uměleckém počínání poněkud polevila a zaměřila se na oblast z jiného soudku, oblast erotickou, neméně zajímavou a rozhodně, co se pohybu týče, zdravější, než byl týdenní pobyt na záchodě.