Vzpomínám...

Ano, vzpomínám, je to pro mě velmi těžké, ale i mě to přivádí do krásných mladých let. Už jsem se na portále zmiňovala o cestě, která nám byla osudem vyměřená, to myslím cestu, která nás svedla s mým mužem dohromady. Snad to tak mělo být.

Dnes je to právě 59let, co jsem ho poprvé spatřila, teda jen na dálku. Můj život se tenkrát ubíral jinými směry, ale večer byla pouťová zábava a já se tam vypravila. A "on" přišel pro mě tancovat. Byli jsme si sympatičtí, ale z mé strany to asi bylo vše, protože jsem tenkrát myslela na jiného. Takže nic, i když můj mladý muž měl o mě zájem. Moje láska mi nevyšla, tak jsem si na svého tanečníka často vzpomněla, ale nevěděla jsem, kde ho hledat. Osud ale udělal své, a asi po roce a čtvrt jsme se zase potkali, tentokráte v Plzni. A začal román, prožili jsme spolu 56let, máme spolu dceru a syna, 4 dospělé vnuky a ještě dvě pravnoučata, Emmičku a Kae. Prožili jsme hodně dobrého, ale i dost špatného, ale já ho milovala a pořád miluji. Když začal muž před 8 lety marodit, netušila jsem, že to bude tak kruté. Jenže on byl velký bojovník, dostal se z mnoha problémů. Po třech letech po nemocnicích nám bylo dopřáno být spolu čtyři roky, ale už s velkým omezením. On, bývalý sportovec a statečný chlap, já jsem byla vděčna osudu, že ho mám nablízku.

A pak se to stalo, před ránem jsem se probudila a on seděl na zemi s bolestným pohledem. Asi chtěl na WC a upadl, později se ukázalo, že měl ještě covid. Asi tušíte, můj muž si zlomil krček, a protože ho nemohli operovat, tak se 4měsíce léčil v léčebně, vše vypadalo dobře, tak jsme si ho vzali domů, velká dřina a taky další zdravotní problémy. Byl doma 14 dní, postupně chřadl, později jsme byli nuceni ho dát do nemocnice, kde se dobře postarali, ale on už neměl sílu a za 3 dny zemřel.

Chtěla bych poděkovat synovi, který zůstal doma a dělal, co se dalo, snaše, dceři, všem 4 vnukům a taky těm malým, všichni ho milovali. A já tu sedím jak Y a nevím, kterou cestou se vydat, aby to mělo nějaký smysl. Od nás z okna vidím na hřbitov, kde můj milovaný leží, chodím tam skoro každý den a vzpomínám. Dnes je pro mě, teda pro nás významný den, 59 let se známe, myslela jsem si, že bychom mohli tu 60tku udělat, ale už není návratu, už nikdy nepřijde, už mě nikdy nepohladí, už nikdy neřekne "mám Těm rád". Já vím, že život jde dál, ale ten můj to nějak nedokáže pochopit.

Ano, je jedenáctý červenec,
byl jsi můj mládenec,
potom můj muž, táta našich dětí,
čas rychle letí, jen já se cítím sama
a vzpomínám!