Vůně léta

Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě vystupujeme na malém venkovském nádraží, kde nás očekává babička s dědečkem. V očích mají šibalské světýlko a na rtech mnoho otázek.

Dědeček uchopí odřený papírový kufr a za veselého pošťuchování se vydáme kolem Sázavy, kde se snoubí drsná vůně ostřice s čerstvým závanem divoké řeky. A pak dál pěšinou od chobotského mlýna podél potoka, jehož břehy ohraničuje vysoká tráva s bezpočtem poletujícího hmyzu.

Smíme si zout plátěné sandály, brodit se bystřinou a cítit letmé doteky perleťových pstruhů, schovávajících se v hlubokých tůních.

Pozorujeme dřevěné lopatkové mlýnky, vážky s průsvitnými křídly a mrštné ještěrky vyhřívající se na kamenech.

Babička se občas shýbne pro sladké lesní jahody, které nám nabídne na vrásčité dlani.

Nad strání se rozvoní smrčina, házíme po sobě šiškami, ostýchavě vstupujeme na hebké mechové polštáře a v blízkosti ztrouchnivělých pařezů hledáme houby, jimiž babička ochutí své vyhlášené polévky.

Za humny se rozprostírají sady, protkané pláňaty a trnkami v úvozech.

U domků, navlečených jako korálky kolem rybníka, se bortí laťkové ploty tak nízké, aby se poutník zastavil a obdivoval pilné včely na prostém kvítí.

Travnatý dvůr lemují měsíčky, libeček, pažitka, šalvěj a dobromysl. V rozích se rozrůstají keře rybízů a u vrat se tyčí majestátní hrušeň, poskytující stín pro dřevěný stůl pokrytý modrobílým kanafasem.

Babička zůstala městská. Nenosí šátek a nechová drůbež. Pro potěšení má jen pár strakatých ušáků, kteří dorážejí na drátěná dvířka kotců a nedočkavě vtahují do čumáčků stébla trávy.

Skromný pokojík vznikl z části půdy. Okno vede na náves k rybníku a je skvělou pozorovatelnou.

Půda je sice vysmýčená, ale i tak voní prachem dobrodružství skrytých v lodních kufrech, v truhlách a starých skříních. Střešním okénkem spoře proniká světlo, které v koutech trámoví či na zavěšených váčcích s bylinkami kreslí tajemné obrazce.

Kluci ještě dospávají svůj prázdninový verš, když ráno vejdu do kuchyně.

Babička stojí u zrcadla, zády ke dveřím, a rozčesává si dlouhé stříbrné vlasy umyté v heřmánku.

Poprvé vidím její obraz v jiném rámu a cítím se provinile.

Zahlédne mě a navyklým pohybem stočí prameny do uzlu v týle a dávnou mladost upevní sponkami.

Rozpačitě popadnu bandasku a pádím k sousedce na kraji vesnice pro mléko.

Stavení ve mně nevzbuzuje libé pocity. Na blátivém dvoře se popelí slepice, v louži čvachtají kachny. Opatrně překračuji kalné stružky a jsem ráda, když úkol splním co nejrychleji.

Ale kakao, které babička pak připraví k snídani, chutná báječně. Zvlášť, když k němu přikusujeme borůvkový koláč anebo čerstvé housky z pojízdné prodejny.

V tom svěžím ránu se babička pustí do praní prádla. Dědeček postaví na dvoře necky a nanosí teplou vodu. Babička drhne ubrusy a lůžkoviny na valše a tichounce si prozpěvuje.

Vyždímané cíchy máchám ve studené vodě. Nad neckami se vznášejí duhové bubliny z jádrového mýdla a kluci je odfukují výš k blankytu.

Pak se s košem vydáme do sadu a sněhobílé obdélníky rozložíme pod korunami třešní.

V letním vánku se vzdouvají jako plachty na vzdálených mořích.

Babička poseká srpem přerostlou trávu a každému z nás vloží do ruky právě nalezený čtyřlístek pro štěstí.

Pomalu se vrací k zahradám, tak nepatrná na kamenité cestě.

Teprve když je z dohledu, šplhají kluci neohroženě do vrcholku letité vajksle s kyselými plody. Střílejí peckami, ručkují po větvích a přeskakují prostěradla, na nichž občas zanechají otisky chodidel.

Naboso stoupám sadem, ozdobená třešněmi místo náušnic, až na horizont, tam, kde se otevírá líbezná krajina, kde krouží káně nad lesem v mlžném oparu, kde kořenná vůně louky zanechá trvalý otisk v duši.

Větvovím stromů prorůstá šmolka oblohy a v ptačím orchestru zní sóla neviditelných pěvců.

Nedaleko usedl okatý motýl na stvol řebříčku a vzápětí přilétl druhý, donedávna nevzhledné kukly, které zázrakem metamorfózy přitakávají kráse znovuzrození.

Z kapličky vyzvání zvon k polednímu zastavení.

V domě voní bramborová polévka s majoránkou, lívance s malinami, dědečkovo viržinko a voda po holení.

Ve skleněných spirálách v lahvích na kredenci tančí kvasinky rybízového vína.

Hlasitý tikot hodin odpočítává chvíle bezstarostného dětství.

Večer si smíme v sadu rozdělat ohníček.

Kouřový signál přiláká děti z vesnice.

Nedočkavě vytahujeme brambory z doutnajícího popela a foukáme na spálené prsty.

Tmou probleskují žhavé jiskry a některé Měsíc zavěsí mezi hvězdy.

Kluci se zakloněnou hlavou pozorují Velký vůz a povídají si o planetách a tajemstvích Vesmíru.

O cestě, která trvá miliony let.

Kdosi chce být hvězdářem.

A já...?

Až zahlédnu koncem léta roj komet zvaných Perseidy, vím, co si budu přát.

Loudáme se domů a oddalujeme chvíli loučení.

Kluci ještě hází oblázky do rybníka, jehož hladinu čeří skákajícími žabkami.

Ty skutečné začnou svůj milostný zpěv později.

To už stojím v podkrovním pokoji provoněném květy lípy, deroucí se do otevřeného okna.

Přikryji bráškům lýtka a naslouchám tichu, které občas naruší jen tlukot slavíka z dubiny za polem.

A mně, nevímproč, bláznivě tluče srdce a spánek mi usedne na víčka až za ranního rozbřesku.

S jeřabinami přichází chvíle návratu.

V oblaku páry lokomotivy se ztrácejí dvě starostlivé tváře.

Vlak nabírá rychlost, řítí se neznámou krajinou, rostou zde podivuhodné květy, z mraků shlížejí vrcholky zasněžených velehor a zvláštní melodie uvízne v hlavě jak vábení Sirén na nekonečném oceánu.

Cesta se klikatí mezi vinicemi a pouští, řítí se ze skály do hlubin k vrakům korábů, které ztratily směr.

Divoká údolí, ponurá šedá zeď, spálené domy a touhy.

Babičko, kde je tvá jitrocelová mast, co hojí rány, stesk a beznaděj...

Nevím, kdo řídí můj vlak času, který právě zastavil.

Zase půjdu bosa ostřicí k řece. Zase proti proudu, až k prameni, až na začátek.

Tady se oblékám do vůně léta.