Ach, jak hluboko jsem klesla

Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora, navštěvuje nejrůznější akce a kurzy, my jsme se s manželem z velkoměsta odstěhovali na chalupu.

Letošní první listopadový den nám opět začal mlhou, ale odpoledne bylo hezky a modro. Takže pohoda, ale odpoledne bylo rušno, to se nám pokusil nějaký dravec sebrat slepice. Syn ho dokonce viděl. Prý to byl asi luňák, káňata, co nad loukou obvykle krouží, bývají mnohem menší.

Kohout Lojza tedy okamžitě vyhlásil poplach a všechny slepice se ztratily. Ať si říká o kohoutech kdo chce, co chce, darmožrouti to vážně nejsou. Ten náš celý den holky hlídá, přenechává jim nejlepší sousta z toho, co kde nahrabe a pochopitelně je průběžně i "obšťastňuje". Prostě práce, jak na kostele. Večer pak ještě dohlédne, jestli jsou všechny na bidýlkách a kdoví, jestli těm svým favoritkám, které se k němu z obou stran tisknou, ještě nevypráví nějakou pohádku na dobrou noc. Vážně je to borec.

Je mi jasné, že o slepicích nemají lidé valné mínění, myslí si, že jsou hrozně hloupé a není se čemu divit, když uvážíme, že toho mají v té malé hlavě asi tolik, jako by si někdo odplivl, ale zřejmě jim to, co tam mají, k životu bohatě stačí.

Po útoku kohout Lojzík stál v pozoru, částečně schovaný za složeným dřívím, rozhlížel se na všechny strany a slepice nebylo nikde vidět. Šla jsem je hledat, ale opravdu nikde nebyly. A to jich je deset a dvě malá kuřata, co jim říkáme tučňáci. Kvočna si je totiž vyseděla až teď na zimu, vylíhla se jí začátkem října. Já jí v tom sice chtěla bránit hned, když jsem začátkem září přijela z dovolené a zjistila jsem, že sedí na vejcích, ale syn mi řekl, ať jí nechám, že je to její boj. Z původních tří kuřátek jsou sice už jen dvě, ale docela se mají čile k světu. Vůbec by mě neudivilo, kdyby to byli dva kohoutci.

Po vyhlášení leteckého poplachu prý syn viděl dvě kdákající pipiny hrozně rychle utíkat ke kurníku. Tak jsem se tam došla podívat a u kurníku pod střechou ležela k zemi přitisknutá schovaná ta, co jí říkáme Jarmil Kratochvíl - je totiž jiná než ostatní, štíhlá a ne tak mateřsky kulatá, ráda běhá a toulá se sama a když jsme tyhle slípky přivezli z Dobranova, dělali jsme si legraci, že nám asi prodali místo jedné kohouta a nebo že si holka musí svou orientaci teprve ujasnit. S ní se krčila u kurníku ještě jedna, další zrzavou jsem našla schovanou u Petra na dílně a ostatní jsem přes veškerou snahu nikde neviděla. Že by mi z deseti zbyly jenom tři? To by snad těch dravců muselo přiletět celé hejno. Hlavně jsem měla obavy o kvočnu s kuřatama, ale asi se vážně jenom dobře i s mrňatama schovala a nakonec se po tom, co Lojza odvolal "letecký poplach", odněkud přiloudaly všechny slípky i s kuřatama.

No jo, to je venkov, s tím nic nenaděláš, povídal syn. A dravci jsou, na rozdíl od těch mých slepic, zákonem chránění. Tak jim přeju úspěšný lov a dlouhý život, ale radši ať to příště zkouší někde jinde.

A já si jdu radši přečíst nějakou klasiku a v sobotu večer skouknu StarDance, abych tady moc nezdegenerovala...