I babičky věří na zázraky

Z hlubokého snu mě probouzí jasná zlatavá záře, která vchází tabulkou skla přímo do mé ložnice. “Aha” pochopila jsem, když mé oči opět přivykly světu lidí. Zapomněla jsem zhasnout lampu s hvězdou na parapetu.

Pohled přesunuju vpravo na adventní kalendář a potom na hodiny na mobilu. Ukazují datum 14.12. a přesný čas 2,22.❤️

Někdo mu říká čas andělský, někdo kouzelný. Já se však budím pravidelně v jinou hodinu. Babičky mívají spaní jako kočičky. Potřebují si během noci protáhnout nohy i hřbet. Projít si v noci svůj terén.

Ale můj čas přichází o hodinu později ve 3:33. V hodinu zcela jinou, nespravedlivě označovanou jako hodinu duchů. Budím se s pocitem zimnice. A jako černá kočka ostražitě našlapuju do kuchyně. Buď si uvařím šálek čaje, případně se navléknu do plyšového županu a na nohy si navléknu teplé ponožky. Když se zahřeju, stočím tělo do klubíčka, spokojeně usínám a budím se až k ránu.

Ale pokud se mi objeví pocit tíže na srdci, vím, že čas spánku ještě nenastal. Protahuju drápky z polštářků a kdybych mohla, tak mňoukám výstražným zvukem na celý byt.

Nedovolí mi spát nevyřešené pocity, které se nastřádaly během dne, měsíce, roku. Kdo ví, proč tomu tak je? Musím si zapálit svíčku a nechat čas i pocity plynout. Někdy mé hloubání končí úlevnými slzami. Jindy jasnou myslí. Každopádně ze srdce i hlavy mi nakonec bublinkovitě odchází tíživá temnota.

Proto si říkám, proč je třetí hodina a třicátá třetí minuta hanlivě označována jako hodina duchů? Když je tolik úlevná a léčivá.

Jediné, co jsem dosud neprozkoumala je, proč v této hodině opouští svět převážná část duší zemřelých? Jaká brána se právě otevírá a kam? A co nás za ní čeká?

Ale mobil stále ukazuje několik desítek minut po druhé hodině ranní. "Takže hurá, už můžu pro adventní bonbón!”

Vstanu a začnu odvazovat šňůrky celofánového balíčku s číslem 14. Když se mi marcipán začne rozpouštět na jazyku, nořím se do záhadné atmosféry, která vyvěrá z časů dávných, do těch našich i budoucích. Přináší nám naději, dobro i mír do lidských srdcí.

A babičkám přináší dávné vzpomínky. Na všechnu tu tresť Vánoc, které zažily. A protože už mají za ta léta nastřádaný úctyhodný vzpomínkový balíček, vybírá jim milosrdný promítač z hlavy jen ty pěkné filmy.

Když si to uvědomím, dojde mi, jak je vlastně působením času život milosrdný. A že jediné, co má hodnotu, která přetrvá, je láska. Nebo už jen vzpomínka na ni.

A tak s nadějí, vděčností a smířením můžeme věřit na zázraky, které nás ještě potkají.

Pěkný advent všem.

FOTO: Ilona Ondráčková