Nejlepší dárek: Krabice od bot

Každý se těší na Vánoce. Já taky, přestože vím, že to bude stejný. Žiji v domě pro seniory, to je moderní pojmenování pro staré a nemohoucí. Rozhodla jsem se sama. Nikoho blízkého už nemám, prostě jsem to nezvládala.

Ale, teď k těm Vánocům. K večeři bude filé se salátem. Stromeček. Ředitelka popřeje veselé a štastné a ještě hodně zdraví, a nadělí teplé ponožky. Pak pustí CD koledy a babky se budou hádat, zda lidovky nebo Goťák.

„Mám pro vás překvapení. Studenti z pedagogické fakulty vám posílají dárky.“

Pod stromečkem byla hromada krabic. Všechny zabalené ve vánočním papíru s mašlemi.

„Kluci a holky s pedagogický fakulty Vám přejí veselé Vánoce. Na Boží hod k nám taky přijedou na návštěvu.“

„Jak si ty dárky poznáme?“

„No prostě si každý vezme.“

S mojí bolavou kýčlí jsem se ke stromečku došoupala poslední.

Zbylá krabice byla trochu pomačkaná. Nevadí. Čokoláda Děva. Holčička v červeném šátku se na mě usmívá. Šampon, březový. Žádná moderní chemie. Nivea, v modrý krabičce, velké balení. Můžu si mazat ruce. Šála, jemná jak peříčko, barvy pomněnek. To je škoda nosit. Dám si ji do skříně a jenom si ji někdy pohladím... Vánoční přání. „Milá babičko, přeju Ti požehnané svátky.“

Na spodku krabice bylo ještě něco. Stará knížka, možná z První republiky. Olomouc ve fotografii. Ateliér Bubeník. Knihovna Brněnská. Vyřazeno. Proč to tam někdo zabalil? Listuji, prohlížím staré fotografie. Na to potřebuji brýle.

V Olomouci jsem prožila celý život. Nejdřív na Blažejském náměstí. Děda tam měl obchůdek, pak nás komouši znárodnili a vystěhovali. Prej tam budou památkáři něco opravovat. Doteďka nic, jenom domy zchátrali. Horní náměstí. Radnice, jo orloj je normální, s Panenkou Marii, ne ten socialistickej zmetek. Morový sloup. Pane Bože, to je naše náměstí. Dědeček stojí před koloniálem. Tady jsme bydleli. To jsou naše okna.

Přijeli studenti. Animátoři. Prej nás musí oživit. Kluci hráli s dědky mariáš. Jedna holka přinesla harmoniku. Sedla jsem si do svého křesílka k oknu. Tady budu mít klid. Listovala jsem knížkou. Někdo se na mě dívá. Mladičká holka. Asi taky animátorka. Stojí v koutě. No, moc ti to animování nejde. Usměji se na ni.

„Nechcete se taky podívat? Tady jsme bydleli.“

„Moje babička taky bydlela na Blažejském. Neznala jsem ji. Ale vždycky jsem si hrozně přála mít babičku.“

„Jak se jmenovala?“

„Myslím Magdaléna, Magdaléna Kopecká.“

„Kopečtí tam nebydleli.“

„Tak nevím. Já sem Majda. Příště nashledanou.“

„Paní ředitelko, přijdou animátoři?“ „Jo přijdou. V pátek.“

Myju si vlasy březovým šamponem. Krásně voní. Z modrý krabičky nabírám krém. Čokoládu si pak rozbalíme. Sedím ve svém křesílku. Na ramenou šála. Nastrojena jak do tanečních. Babka bláznivá.

Přišla v pět. „Tohle jsem našla.“ Vybírá z kabelky starou fotografii. Taky vytahuji fotografii.

Ta samá. První třída. Paní učitelka stojí uprostřed. Za ramena objímá dvě dívenky. „Tahle vpravo je moje babička“.