Můj zážitek roku 2024: Život poutníka

Jsem poutník. Letos mi bylo sedmdesát let. Pěšky se procházím po Evropě. S dálkovými trasami jsem začal, bohužel, až před deseti lety. To jsem si zkusil 1000 kilometrů přechodu Španělska po Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela.

V dalších letech následovalo propojení této cesty z Třemošné u Plzně přes Německo, Švýcarsko a Francii. Na konci covidové pandemie jsem se vydal do Assisi a Říma za sv. Františkem. To bylo 1800 kilometrů. A Letos jsem dokončil jižní část Stezky Českem, kterou jsem započal v roce 2023. A právě o této cestě se s vámi chci podělit o zážitky, postřehy a příběhy.

Zajisté mnozí znáte pojem Stezka Českem. Je to oficiální poutní cesta při hranicích kolem naší republiky. Já jsem o této cestě přemýšlel již před několika lety. Mým záměrem bylo jít přímo po „čáře“ a republiku takto obejít. Celková délka trasy je téměř 2500 kilometrů. Ale některé úseky jsou nepřístupné. To z důvodů třeba klidových zón národních parků nebo i z důvodů neschůdného terénu. Ale já jsem chtěl jít přímo po hranici. Měl jsem to dobře vymyšleno. Půjdu po hranici, když na mne přijdou čeští financové, skočím do Německa. Když mne překvapí německá či jiná sousední policie, skočím naopak do Čech. Tam za mnou nemohou. Ale než jsem svoje plány zrealizoval, přišel Plzeňák Martin Ubl s kamarády a celou Stezku Českem vytvořili. Nyní je vyznačena na mapy.cz, na internetu najdete skvělé itineráře s mapami, informacemi a návody.

Krásy Česka

Já jsem si naplánoval zprvu jižní část Stezky. Nějak mi přišly jižní kraje, Morava a Šumava sympatičtější. Vzhledem k časovým možnostem jsem v roce 2023 prošel první polovinu z Českých Velenic přes Šumavu a Český les k nejzápadnějšímu bodu republiky. To bylo asi 500 kilometrů. V roce 2024 jsem „doskočil“ druhou půlku z nejvýchodnějšího bodu republiky přes Beskydy, Bílé Karpaty a jižní Moravu opět do Českých Velenic.

Musím říci, že je ta naše země opravdu krásná. Putoval jsem v letních měsících, kdy je příroda v plné síle, vše kvete či plodí. Zvláště na Moravě jsem v září okusil plody podél cest – zralé hrozny (ale jen pár kuliček), švestky na obalených a tíhou plodů lámajících se stromech, a dokonce i broskve a meruňky. Poutník prý smí… Ve srovnání s poutními cestami po Evropě je ta česká krajina zase trochu jiná. A jsme pořád doma. Odkudkoliv se během dne dostaneme pohodlně v případě potřeby domů. I otázka komunikace a dorozumívání je nepodstatná. Stezka vede v Beskydech často při hranici po území Slovenska. My starší, co jsme zažili pondělní pravidelné slovenské televizní inscenace, nemáme s jazykovou bariérou problém.

Poutník na pivo

Putoval jsem sám a sám jsem si tedy určoval tempo, zastávky, odbočení za zajímavými místy či objekty. Často se mi lidé na přednáškách ptají, zda je lepšíchodit sám či s někým. Zažil jsem obě varianty a o trochu více se mi líbí putovat sám. Říkám: „Kdy jste dva, jeden chce doleva a druhý doprava. A co teď s tím?“ No, to je nadnesené. S kamarádem Vlastou jsme prošli Francii a Španělsko a vše bylo fajn. Také je to tím, že se známe s rodinami desítky let. Ono putování sám má své výhody. Určujete si sami, s kým se potkáte a dáte do hovoru, kousek půjdete či společně putujete i několik dní. Na stezkách jsou většinou poutníci, takže i společné večeře v ubytování či rozhovory na cestách jsou nezapomenutelnými zážitky. Potkáváte i místní lidi. Já se rád s lidmi bavím. Na cestě nebo v hospodě – tam rozhovory přímo vyhledávám. Povídám si i s majiteli domků, když je na cestě žádám o vodu. Anebo o pivo. To, když není na blízku žádný krámek či hospoda. Je o mně známo, že putuji na pivo. Často se mi stalo, že jsem dostal pivo a majitel domu si pivo také přinesl, sedli jsem si na lavičku, společně popíjeli a povídali. Dozvím se tak spousty zajímavých věcí, poznávám, jak místní lidé žijí, co je trápí a co je těší. Je velmi zajímavé srovnávat třeba informace na téma vylidňování venkova v českých zemích a v jiných evropských státech. Nebo na otázky migrace, jaderné energetiky (časté téma ve Francii, která je jadernou energetickou velmocí), cenových úrovní, životního stylu, architektury, pěstování lokálních plodin, místní historie a mnoho další témat.

Trojmezí v Beskydech

Ale zpět k letošním zážitkům a ke Stezce Českem. Jak jsem uvedl, šel jsem po jižní hranici. Vyrazil jsem vlakem z Třemošné a dojel pohodlně do Třince a pak autobusem do Bukovce. Odtud je to jen kousek na nejvýchodnější bod České republiky. To jsme v Beskydech. Od kamene s deskou s informací, že jde o nejvýchodnější bod republiky mne stezka vedla podél státní hranice, občas jsem procházel územím Polska a později Slovenska. Krásná cesta po hřebenech hor a úchvatnými pohledy na okolní kopce, pastviny, vesnice v údolí a lesní porosty. Tak jsem došel na trojmezí. To je bod, kde se stýkají hranice sousedních států. V tomto případě Česka, Polska a Slovenska. A ejhle, zde jsou označeny žulovými kvádry tři body. Každý stát má svůj a jsou od sebe vzdálené tak 50 metrů. Byl jsem přesvědčen, že se na trojmezí jedná o jediný bod a zde moje teorie vzala za své. No, pravděpodobně se zde státníci nedohodli o bodu setkání hranic a každý si postavil svůj pomník. Inu, politika je věc záhadná. Prošel jsem nejjižnější a nejzápadnější bod a vždy šlo jen o jeden bod, jeden kvádr.

Postupně jsem se dostal do Bílých Karpat. A tam na mne čekaly cesty přes děsné kopce. Některé byly tam strmé, že bylo umění se při sestupu vůbec na cestě udržet. Nejhorší byl sestup po takzvané Krkostěně. Sklon určitě 45°. Ale batoh na zádech o hmotnosti kolem 14 kilogramů vám posune těžiště těla úplně někam jinam a bránit se pádu je o to těžší. A to mám kvalitní boty s hrubým vzorem a turistické hůlky. Zvládl jsem to bez pádu.

Vstávání před rozbřeskem

Ve Svatém Štěpánu, malé vesničce, jsem přespal u milých lidí. Před pokojem mne hlídali tři obrovští psi. Ale byli velmi kamarádští a časně ráno mne dokonce nechali bez zakousnutí odejít. Já totiž vstávám ještě za tmy a na cestu vyrážím i za šera před rozbřeskem. To proto, že ta rána jsou fakt úchvatná. Slunce vychází nad hory, a svými paprsky osvětluje přírodu. Občas potkám i zvěř – srny, zajíce, lišku, dokonce i laň s kolouchem nebo divoká prasata. To zvířátka odchází z ranní pastvy někam do úkrytu v houští dál od stezky a lidí spát.

Byl srpen a na Moravě dozrávala úroda. Jen mně nešlo na rozum, kde byla ta sucha a na jaře mrazy, které zničily prý všechnu úrodu. Procházel jsem kolem stromů obalených švestkami tak, až se jim větve lámaly. Takovou úrodu jsem v životě neviděl. Podobně i broskve, na jižní Moravě vinohrady obalené zralými hrozny a bohužel také i špačky. Byl jsem svědkem jednoho takového náletu špačků na vinohrad. Nejprve přiletělo hejno odhadem na pět stovek ptáků. A po chvíli další, a další. Vše jsem natáčel na video a domnívám se, že šlo o několik tisíc špačků. Přistáli na vinohradu na kopci, bylo vidět, jak se jednotlivé hlavy vinné révy třesou a po deseti minutách se opět slunce zatmělo, jak obrovské hejno odlétalo jinam. Chudák vinař, pomyslel jsem si, už má sklizeno. Ale něco pozitivního – zase je bez práce.

V Lednicko-Valtickém areálu jsem byl opět brzo ráno. Navštívil jsem i známý Janův hrad. Vyfotil jej a s dalšími fotkami dal na Facebook. Já totiž každý den ze svého putování píši krátkou reportáž a spolu s fotkami tohoto dne dávám na sociální sítě. Čtenáři se na moje povídání již těší a z toho já mám obrovskou radost. Zprostředkuji tímto způsobem návštěvu a procházku míst pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů třeba sami jít nemohou. A věřím, že mnohé inspiruji a ti pak také vyrazí na Stezku Českem sami. Poutničení je krásné! Právě reakce na reportáž z tohoto místa přinesla ohlas typu: „Jak se ti podařilo vyfotit Janův hrad bez lidí?“ Jednoduše, byl jsem tam již po šesté ráno. Nikde ani živáčka.

Samá rovina

Okolí Mikulova mne přivítalo rozlehlými rovinami. Placka, občas mírný kopeček a nekonečné rovné cesty. Jdete třeba dva kilometry rovně a za zatáčkou doufáte ve změnu. A za zatáčkou je opět rovina, jediná změna je, že je kilometry tři. Vysvobodila mne až řeka Dyje a okolí Vranova nad Dyjí s několika hrady, a hlavně mírně zvlněnou krajinou. Zpestřením byly i četné pevnůstky, tzv. řopíky, muzea železné opony a opevnění, bludné kameny před hradem Landštejn. Navštívil jsem i nejsevernější bod Rakouska a našel velký kámen s otiskem ďáblovy ruky a popisem legendy, k místu se pojící. Ta ďáblova ruka měla šest prstů.

Přes Novohradské hory a mystické poutní místo Dobrá Voda se dostávám na Šumavu. Ještě si zajdu k nejjižnějšímu bodu Česka, kde stojí opět velký kámen s cedulkou. Kolem vodní nádrže Lipno se dostávám do prvních kopců Šumavy. Navštívím i hrad Vítkův kámen. Je to nejvýše položený hrad v České Republice – 1035 m. n m. Přicházím na místo, kudy jsem šel z Třemošné v roce 2021 do Assisi a Říma za svatým Františkem. Hezká vzpomínka – tenkrát ale dost pršelo. Šel jsem též kolem krásně upravené a opravené tvrze Tichá. Později v Českém lese jsem viděl i další novými majiteli opravovanou tvrz – tvrz Pomezná. Další trojmezí, nyní Rakousko, Německo a Česko, je u hory Plechý, což je nejvyšší hora české části Šumavy – 1378 m. n m. O kousek dál jsem se posadil do sedátek na Třístoličníku. Podle legendy je to místo, kde se setkávali králové Čech, Rakouska a Bavor, aby se radili o důležitých věcech. Na vrcholu skály jsou vytesána tři kamenná sedátka. Křižoval jsem i stezku legendárního Krále Šumavy Kiliana Nowotnyho, který tudy převáděl lidi na západ. Přes pramen Vltavy a Březník přicházím k obci Modravě.

Zaniklé vesničky

První historická vojenská stavba je nedaleko Modravy na vrchu Poledník. Sloužila jako pozorovací a monitorovací místo směrem na západní Německo. Takové obludné stavby jsou na Šumavě ještě dvě - Čerchov a Velký Zvon. A začíná zde i oblast šumavských jezer. Nejvýše položené jezero Laka a u Železné Rudy Čertovo a Černé jezero. I největší šumavský vodopád jsem navštívil. Jmenuje se Bílá strž a voda padá z výšky třinácti metrů. Procházím místy, kde byly před desetiletími horské vesničky. Vše zde zaniklo a bylo zničeno se vznikem hraničního pásma. Jen místy rozvaliny a tabulky s informacemi připomínají smutné konce osídlení této krásné, ale drsné části naší země. Na informačních tabulích jsou dobové fotografie stavení, kostelů i obyvatel při práci. To si člověk uvědomí, jak náročné bylo žít v těchto místech. Ale zdá se mi, že zde byli lidé spokojeni a určitě méně stresovaní ve srovnání s našimi současnými starostmi.

Křižuji další mojí historickou poutní cestu u hraničního přechodu Železná. Tudy jsem šel v roce 2015 do španělského Santiaga de Compostela. Celkem 3300 km. Odchytnu na parkovišti německou dívku se žádostí, aby mne vyfotila u hraniční cedule. Podobnou fotku mám i z roku 2014 a mohu srovnávat a hledat deset rozdílů. Další zajímavé místo je střed Evropy. Nachází se pod horou Dyleň. Původně tento bod určil Napoleon právě na horu Dyleň. Ale Němci asi chtěli mít bod Evropy na svém území, a tedy ho přenesli asi 100 metrů pod horu Dyleň, deset metrů do německého území. Později jsem se dozvěděl, že další střed Evropy je v jižních Čechách, další mají Rakušáci, Poláci i Rusové. To je tedy blázinec, podobný, jako s tím trojmezím na Moravě.

Pak se již kolem vodní nádrže Skalka, výše zmíněné opravované tvrzi Pomezná a s přespáním v obci Libá, dostávám na nejzápadnější bod naší republiky. Je zde útulna, to je chatka s půdním prostorem na přespání. Potkám zde poutníka Sepa, který chodí po stezkách a asi nic jiného nedělá. Tady i přespal a chystá se na další pouť.

Tím jsem zakončil mé putování po jižní části Stezky Českem. Ušel jsem 1000 kilometrů. Na cestě jsem byl celkem 39 dní. To je průměr na den 26 kilometrů. Po cestě jsem vypil 216 piv, pivo je úžasný energetický nápoj, dodává mi sílu a výdrž. No, na jižní Moravě jsem pil často víno. K tomu pochopitelně vodu, ale ochucenou vitamínovými tabletami. Bez nich se samotná voda pít nedá, tlačí v žaludku. Kvůli energii občas piji i sladké nápoje. Pitný režim je velmi důležitý. Tekutin vypiji během dne kolem šesti litrů. Za horka i více. Přes den moc nejím. Ráno snídani, kolem poledne něco málo zakousnu a hodinku si pospím vedle cesty, ale večer si dopřeji pořádnou večeři.

Zážitek roku

No jo, ale téma je „Můj zážitek roku“, a já zde popisuji své putování. A to je správně. Pro mne byla zážitkem roku právě tato poutní cesta. Ještě jsem vám neříkal, že jsem poutničení plně propadl. Na svých cestách jsem totiž prožil mnoho až neuvěřitelných okamžiků, příhod, setkání…. Viděl jsem spoustu věcí, dozvěděl jsem se mnoho nového, poznal jsem, jak žijí lidé ve státech, kterými jsem procházel. Získal jsem mnoho nových přátel, s některými jsem stále v kontaktu. Viděl jsem krásnou přírodu, hory, řeky, údolí, jezera. Nádherné kostely, katedrály a baziliky. Ale i hezké a upravené křížky u cesty. Viděl jsem zajímavé stavby, příbytky lidí na venkově, přecházel jsem krásné a historické mosty a můstky. Prošel jsem se kus cesty po římské silnici, to bylo v Itálii. Spal jsem v různých ubytování, od prostých poutnických nocleháren, přes penziony, soukromé příbytky a bohužel někdy i v luxusnější hotelích, když nebylo zbytí. Potkal jsem několikrát svoji smrt a vždycky to dobře dopadlo. Tak snad i příště budu mít štěstí a přežiju. O svých cestách jsem již napsal pět knih. A to zejména pro vás. Abych vám i tímto způsobem představil krásy poutničení, předal vám spousty informací a námětů pro vaše eventuální putování.

Mějte se krásně a putujte! Váš poutník Mila!

Můj zážitek roku 2024: Život poutníka

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Aktuální anketa

Kontakt

Více